Aktuality
Vyučující: Mgr. Zuzana Říhová, Ph. D.
8.11.2021
Vyučující angličtiny a avantgardy na VŠKK a někdejší vedoucí katedry bohemistiky v Oxfordu Zuzana Říhová bezpochyby patří mezi výrazné osobností české literární teorie. Napsala monografii o české avantgardě či novelu Evička a v letošním roce jí vyšel román Cestou špendlíků nebo jehel. Na co se soustředí při výuce či literárním bádání? A kdy může křeček zničit člověka?
Na VŠKK jste začala svůj třetí rok v roli pedagožky. Jak se ohlížíte za uplynulými dvěma roky? Co Vám zdejší zkušenost dala?
To je teprve třetí rok? Přijde mi, že na škole učím celá léta. Cením si podpory stylu výuky, který je mi blízký, svobody v sestavování sylabů. Našla jsem zde skvělé studenty, kolegy a myslím, že i přátele. VŠKK se mě jen tak nezbaví!
A jak hledíte do budoucna? Plánujete např. nějaké změny ve výuce angličtiny a avantgardy?
Do budoucna se snažím příliš nehledět. Soustředím se na svou práci tady a teď a změny ve výuce vycházejí z toho, jaká se sejde třída. Reaguji na atmosféru hodin a podle toho přednášky odlehčuji, nebo se naopak pouštím do složitějších témat, když cítím, že jsou na ně lidé naproti mně připravení.
Mohla byste pro studenty, které učíte teprve krátce, či pro zájemce o studium přiblížit, na co se při svých hodinách soustředíte?
Soustředím se na to, abychom devadesát minut mluvili o literatuře s nadšením, radostí a ideálně i s humorem. Když se to podaří, na cestě ze školy se v metru pod rouškou spokojeně usmívám.
Tři roky jste působila jako vedoucí katedry bohemistiky na Oxfordu a rok jste učila na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Jaké vnímáte po Vašich zkušenostech rozdíly ve výuce a na přístupu studentů tam a na české vysoké škole, konkrétně na VŠKK?
Styl výuky příliš srovnávat nelze, tyto univerzity fungují opravdu zcela odlišně a v kontextu osnov a sylabů jsou velmi rigidní. V Oxfordu nemůžete mít špatné studenty, přes síto přijímacího řízení prostě neprojdou, učíte tedy ty nejlepší, kteří jsou připraveni opravdu tvrdě pracovat. Ale není třeba je glorifikovat. I tam jsem řešila pozdní příchody a výmluvy na nehody s kolem (v Oxfordu se všude jezdí na kole) by vydaly na malou povídku. I na VŠKK mám studenty, kteří pracují s velkým nasazením a je pro mě radost vidět, že literaturu mají opravdu rádi. Někdo tady možná ještě tápe, ale učím nyní i magistry, kde sleduji, jaký obrovský pokrok od našich prvních setkání udělali. Jsem obklopena skupinou mladých lidí, pro které je literatura vášeň, co chtít víc?
Co z české literatury nejvíce zaujalo zahraniční studenty?
V zahraničí se vyučují velká jména – Havel, Hrabal, Kundera apod. Studenti potřebují číst anglický překlad, jejich čeština je z počátku opravdu slabá. Ale opravdu hezké hodiny jsem měla k Máchově Máji, četli jsme ho celý semestr, bylo jaro a když nepršelo, seděli jsme v parku (v Oxfordu jsou opravdu krásné parky), já četla strofu v češtině, oni v angličtině a debatovali jsme. Nádhera.
Od roku 2007 pracujete také pro Ústav pro českou literaturu AV ČR. Mohla byste přiblížit, co je náplní Vašeho bádání?
Dlouhodobě se vědecky věnuji období avantgardy a modernismu. Vydala jsem k tomuto tématu monografii a řadu studií, ve kterých se zabývám fenoménem avantgardy a expresionismu s komparatistickým přesahem.
Zaznamenala jsem, že se nyní více zabýváte Miladou Součkovou, proč zrovna jí?
Když jsem začala psát o modernismu a přečetla si kompletně dílo Milady Součkové, nešlo o ní nepsat. Je to velká modernistická autorka světové úrovně, její dílo mě nepřestává fascinovat. Přála bych si o modernismu třicátých let a zejména o díle Milady Součkové napsat monografii.
Vedle role vyučující a literární vědkyně jste také autorkou. Před několika měsíci Vám vyšel románový debut Cestou špendlíků nebo jehel. Říkáte, že jste městský člověk, na venkově jste nikdy delší dobu nepobývala. Co Vás vedlo k tomu se odrazit od myšlenky na porod krávy a napsat vesnický román?
Co vede spisovatele k psaní? Jak vznikají nápady? Já to vlastně nevím, možná mě nevedlo nic. Píšu, vymýšlím si a je to čistá radost. Moje hlava často funguje jako houba, všechno kolem sebe do sebe vtahuju, drobná gesta, rozhovory, pohledy, příběhy. Pak se to ve mně roky pere a míchá a je z toho román.
Hlavní postavy románu Bohumil a Bohumila se společně s handicapovaným synem odstěhují do pohraničí, do vesnice Podlesí. Jedná se o takové dobrovolné vyhnanství dvou lidí, kteří by si přáli začít znovu, ale místo toho se ocitli na místě, které v nich budí strach, a kde se jeden druhému více vzdalují. Přiblížila byste tuto rodinu a jejich „cestu“?
Myslím, že moje kniha není jen o městské rodině na vesnici, ale o tom, když cizí vstupuje do známého. Zůstane cizí, v jakýchkoliv kulisách. A to je myslím samo o sobě docela děsivé.
Text je inspirovaný také pohádkami. Je aluzí na texty Angely Carterové, konkrétně na pohádku, kterou známe pod názvem Červená karkulka. Hrajete si se symbolem vlka. Vidím v něm správně něco tajemného, nevyřčeného, co má moc člověka zničit?
Nikdy se neptejte autora, zda to, jak čtete jeho text, je správné. Protože to je jen vaše čtení a já nemám právo se k němu nijak vyjadřovat, rozhodně ne stylem: ne, nevidíte to správně… Carterová je velice inspirativní autorka, její variace s pohádkovými příběhy jsou neskutečně živé a moderní. A co disponuje mocí člověka zničit? Je to cosi tajemného, co v sobě ukrývá vlk? Nevím. Potenciálem zničení disponuje i křeček, když vás šikovně kousne. Možnosti, jak zničit člověka jsou myslím nekonečné. Mě baví je prozkoumávat a psát o nich.
Máte někdy strach z nějakého „vlka číhajícího za dveřmi“?
Ne. Vlci, kterých se bojím, za dveřmi nečíhají. Ti už jsou dávno uvnitř.
V knize narážíte na omezené možnosti ve změně života lidí ve středním/pokročilém věku. Jakákoliv větší rozhodnutí jsou pro ně mnohdy těžší a bolestivá a svádí je na cestu „špendlíků a jehel“. Jelikož budou rozhovor číst také studenti, co byste jim, jakožto lidem, kteří mají před sebou ještě dlouhou životní cestu, vzkázala?
Navrhuju, pojďme si číst a psát a společně o tom hovořit. Ten zbytek nějak dopadne.
Jaké jste na knihu zaznamenala zatím reakce? Jak se stavíte ke čtení recenzí a kritiky obecně?
Reakce jsou skvělé, kritika knížku přijala s nadšením, mám taky velkou radost, že se líbí i čtenářům. Myslím, že recenze je dobré znát, nepřehlížet je, ale zároveň jim nepropůjčovat nějakou magickou sílu, patent na pravdu.
Pokud si správně pamatuji, na jedné z našich hodin jste zmínila, že už vůbec nečtete „oddechovou“ literaturu. Máte ale nějaké literární guilty pleasure?
No ale jistě. Vogue.
Autor: Tereza Bartošková