Aktuality

Vyučující: Mgr. Jaroslav Tvrdoň

5.9.2022

Jaroslava Tvrdoně mohou znát především studenti z vizuálních oborů. Za vlastní knižní úpravy byl několikrát oceněn v soutěži Nejkrásnější knihy ČR. Na naší škole vyučuje typografii a dějiny grafického designu. Grafika však není to jediné, co je mu blízké – cizí mu není ani řízení nakladatelství nebo například psaní esejů. „Když vám něco vadí, nebo se vám něčeho nedostává, tak si to prostě udělejte sami“ je jeho rada, v jejímž duchu se nese celý náš dnešní rozhovor.

Co Vás dovedlo k výuce na VŠKK?
Jednou v létě mi zavolal typograf Filip Kraus (současný spoluvedoucí Ateliéru tvorby písma a typografie na VŠUP), jestli bych nechtěl spolupracovat s Mirkem Roubíčkem a Honzou Kolářem na rozvoji jejich ateliéru grafického a mediálního designu na VŠKK. Spojil jsem se tedy s Mirkem a po následné diskusi jsem si říkal, že je to vlastně hezká příležitost promítnout do praxe moje a Mirkovy představy o vzdělávání grafiků. Tenkrát jsme cítili potřebu zorientovat studenty v typografii a především v dějinách jejich vlastního oboru. Značná část studentů totiž přichází na VŠKK sice s určitým nadáním, ale často neznají základy podmiňují další tvorbu. Takže postupně vznikaly přednášky o základech práce s písmem a následně jejich uplatňování v seminářích typografie a přednášky z dějin grafického designu. Nakonec pak seminář kombinující přednášky a čtení textů o designu (Kontexty současné tvorby), který by měl zase posunout myšlení mladých designérů o kousek dál.

V čem se podle Vás liší VŠKK od ostatních vysokých škol?
Studenti na VŠKK většinou přicházejí s jasným zaměřením na praxi a jejich počet je vyšší než na ostatních vysokých školách. Jednoduše řečeno: chtějí se co nejrychleji připravit na život grafiků, k čemuž jim především slouží soutěže v rámci ateliérů směřující ke konkrétním zákazníkům. Ty je také učí pracovat v týmech a řešit praktické problémy, kterým se nemohou vyhnout. Oproti VŠUP, se kterou mám asi největší zkušenosti, je na VŠKK menší tlak na experimentování a na tzv. umělecký přistup k věci. Tam, kde se požaduje totální novátorství, tam se má nacházet především kvalitní řemeslo. Což je myslím naprosto v pořádku. Vyrovnaný poměr mezi vlastním egem, představivostí a požadavky klientů je klíčem k úspěšné praxi. To mají studenti na VŠKK šanci dobře pochopit.

Jedním z předmětů, který zde vedete, je typografie. Jaké typografické chyby vídáte v praxi nejčastěji?
To je nekonečné téma. Když teď kupříkladu jezdím častěji na kole a aniž bych se na to soustředil, všimnu si například při vjezdu do vesnice Drslavice, že cedule označující začátek vesnice je vyvedena tak, že poněkud netradičně pracuje s mezerami mezi verzálkami, což je taková klasická chyba. V tomto případě tak nechtěně vzniká nový název obce DR SLAVICE. Kupodivu na těchto cedulích pracoval zřejmě stejný člověk i v sousední vesnici, která se zase jmenuje HR ADČOVICE. DR a HR stojí dosti osamoceně. Ale svět to jistě přežije. Ostatně vytváření takových cedulí, které vypadá jako banální úkol, právě se studenty cvičíme v seminářích typografie, protože jsme se s vedením ateliéru usnesli, že na správném provedení stále záleží.

Vyučujete rovněž dějiny grafického designu. Na co vše se mohou studenti v rámci tohoto předmětu těšit?
Nevím, jestli se mohou těšit, protože jak tak pozoruju mladší generaci, jejich vztah k dějinám vlastního oboru (i obecným dějinám) nebývá zrovna nejvřelejší. Nicméně v každém ročníku se najdou studenti, kteří v praktických ukázkách, které spolu probíráme v historickém kontextu, najdou inspiraci pro vlastní tvorbu nebo pro vlastní uvažování. To je ostatně smyslem výuky dějin. Tedy měly by směřovat k praxi. Studenti se dnes ale spíše inspirují na Instagramu a jinde, což je pro ně jistě rychlejší. Proti jejich vůli se jim taky snažím jednotlivé historické přístupy zprostředkovat zadáváním semestrálních úkolů, na kterých si vyzkouší jednotlivé přístupy (divadelní plakát s ručně malovaným písmem, filmový plakát s použitím koláže, montáže, politický plakát využívající zkratku a infografiku). Mnohdy při tom vzniknou i velmi pěkné návrhy, které si pak studenti mohou hrdě zařadit do svých portfolií. Postupem času na hodinách také rozebíráme aktuální grafická řešení studentů.

Spoluřídíte nakladatelství RUBATO, díky čemuž jste zajistil vydání mnoha titulů podstatných pro grafický design. Jak Vás napadlo založit nakladatelství?
Zakládání nakladatelství mívá většinou podobné důvody: dělat si sami to, co jste chtěli, aby dělali ostatní. Tento postup ostatně platí ve všem, čím se člověk zabývá. Když vám něco vadí, nebo se vám něčeho nedostává, tak si to prostě udělejte sami. Zabránit vám v tom může maximálně lenost nebo nedostatek odhodlání. To myslím platí i pro současnou diskusi nad budoucností brněnského Mezinárodního bienále grafického designu. Kdo takovou akci dělat chce, tak si ji nakonec udělá sám, a nebude se spoléhat na vůli nějaké instituce. Dobrý příkladem je Motion design festival Mouvo, který už řadu let z vlastní vůle a zápalu připravují lidé z grafického studia OFICINA. Tento způsob myšlení mne v posledních letech také přivedl k založení nejmenšího možného nakladatelství Officina Praga, ve kterém vydávám (za pomoci několika milovaných kamarádů) knihy v opravdu malém nákladu, které ani nesměřují na volný trh, ale které osobně předávám zájemcům. Je to řekněme takový moderní samizdat.

Píšete eseje o literatuře a výtvarném umění. Napadají Vás témata „sama od sebe“, nebo potřebujete nějaký impulz?
Některá témata si nosím v hlavě dlouho a pak přijde impulz a já je zpracuju do formy textu. Asi je pravda, že bych bez oněch impulzů nic nepsal. Lenost mi totiž stále našeptává, že je dobře, když nic nedělám, když se jen tak dívám do korun stromů a pozoruju pohyb listů. Na druhou stranu jsem posedlý vydáváním knih. Ani nevím proč. Asi že je to radost, že jsou to chvíle štěstí, bez kterých se neobejdu. A těch knih, které bych chtěl vydat je stále dost a dost…

Prozradíte nám, na co jste se zaměřil ve své poslední eseji?
Vidíte, to je zrovna dobrý příklad, který se týká předchozí otázky. Řadu let nosím v hlavě takový plán, a sice vydat knihu o knižním grafikovi Milanu Kopřivovi. A letos v létě jsem si dal vlastní impulz a oslovil spřízněné knižní grafiky, jestli by takovou publikaci nepřipravili se mnou a něco do ní nenapsali. Po dlouhém vyhýbání se práci jsem přikročil k dílu – abych šel příkladem – a sepsal jsem text o Edici 13, kterou Kopřiva upravoval. Můj text vlastně souvisí i s působením na VŠKK, protože jsem jej psal tak, jako bych o této edici vyprávěl studentům, což také většinou v letním semestru dělám.

Vydal jste soubor šesti povídek s názvem Tam nahoře. O čem Vaše dílo pojednává?
To bych taky rád věděl. To je tak daleko, že to musel napsat někdo jiný. Patrně jsem se pokoušel říct něco podstatného o tom, co jsem do té doby prožil, a použil jsem k tomu všechny možné formy prózy. Nejspíš se jednalo o milostné záležitosti a o poznání obecně. Vkládal jsem do toho veškeré své životní naděje – na to si naopak pamatuju až příliš dobře. Kamarád, kterému v těchto věcech maximálně důvěřuju, to nedávno četl a říkal mi, že je škoda, že jsem nepsal dál. Fakt je, že někteří autoři si této knihy cení. Nevím. Dnes už bych byl asi ukázněnější. Čím je člověk starší, tím je stručnější. Tedy já bych rád byl. Jak říkal Stevenson, Borges a další spisovatelé: War the adjectives!

Co Vás ve Vašem profesním životě žene kupředu?
Patrně touha vytvářet něco, co tu po mně zůstane. Ať už jsou to knihy nebo úspěšní studenti. Oboje mi dělá velkou radost.

Co byste vzkázal budoucím vysokoškolákům, kteří uvažují o oboru grafického a mediálního designu na VŠKK?
Že pokud budou opravdu pilní a úkoly, které budou před nimi, pojmou jako skutečnou výzvu, mají šanci se mnohému naučit, doplnit si profesní portfolio a dobře se připravit na praxi. Nebo taky: užijte si studentský život a nová kamarádství! To je možná to nejpodstatnější.