Aktuality

Vyučující: Ing. Vladimíra Khelerová, CSc.

25.7.2023

Vladimíra Khelerová vyučuje na VŠKK obor Fashion marketing, jehož koncepci také vytvářela. Inspirací pro ni byly zkušenosti z praxe i poznatky o tom, jak se obor businessu v módním průmyslu pojímá a vyučuje na zahraničních univerzitách. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou, kde dlouho akademicky působila. Je jednou z autorek odborné publikace Fashion management, díky níž začala spolupracovat s VŠKK.

Vystudovala jste VŠE, kde také vedle VŠKK akademicky působíte, v průběhu kariéry jste se specializovala na soft skills, manažerské a komunikační dovednosti. Byl fashion marketing a fashion management vždy jednou z oblastí Vašeho zájmu, anebo byla Vaše cesta k módě postupná?
K módě jsem se dostala v podstatě vnitřním citem. Vždy jsem se o módu zajímala, měla jsem ráda hezké věci vůbec. Zajímal mě vždy design, nejen co se týče módy, ale třeba i design interiérů. Pracovní zaměření na módu přišlo ale náhodou a postupně.

V čem je Fashion marketing, jeden z bakalářských oborů na VŠKK, v Česku jedinečný?
V Česku se Fashion marketing v této podobě na jiné vysoké škole nevyučuje. Na podobných tématech jsme pracovali na Vysoké škole ekonomické. Kolega z Národohospodářské fakulty vyučoval předmět Fashion management, ale soustředil se hlavně na záležitosti retailu, výuka byla tedy zaměřena spíše pro obchodníky než pro tvůrce. Nebyl prostor vytvořit samostatný obor, šlo o jednosemestrální předmět v rámci vedlejší specializace Retail Business. Souvislosti v něm vyučované se podrobněji učí právě na VŠKK.

Fashion management definujete s pomocí citátu Yvese Saint-Laurenta: Fashion is Business, Fashion is Art, Fashion is Craft. Která z těchto složek je pro Vás nejzásadnější? Dá se každá z nich „naučit“?
Art – umění a kreativní stránku musí mít člověk v sobě. To se naučit nedá. Módu beru de facto jako umění. Pokud má člověk tento cit, může ho na vysoké škole nebo i samostudiem rozvíjet. Důležité je ale naučit se business. Jenom kreativita nestačí. Její výuce se věnuje více vysokých škol, ale absolventům pak často chybí právě cit pro obchod. Dokáží vytvořit skvělou kolekci, mají super nápady, ale nedokážou je prodat. To snažení je potom k ničemu. V tom je originalita toho, co se učí na VŠKK. Business se spojí s kreativitou a citem pro umění do jednotného celku a absolventi jsou schopni se v oboru uživit.

Je Fashion management v akademickém prostředí i v praxi „novým“ oborem, anebo můžeme jeho počátky sledovat už ve vzdálenější historii?
Co se týče vztahu k designu, obor návrhářství tady u nás byl, je a bude, ale nikdy nebyl spojený s businessem.  Jsou ale velice prestižní zahraniční školy, třeba v Londýně nebo v Paříži, kde se toto skloubení daří. Specializace v oboru Fashion je tam rozdělena, zda se jedná o návrhářství, nebo specializaci retail, nebo management jako takový. To se pak jde hodně do hloubky. Zahraniční školy jsou pro nás inspirací, při vytváření oboru jsem mimo jiné stavěla na učebnicích a publikacích z těchto univerzit. Jedna z nejlepších škol je právě ta londýnská. Podobnou cestou jdou i v Bratislavě, tam je ovšem pobočka Pařížské školy módy.

Dnes je jedním z velkých společenských i marketingových témat udržitelnost. Co je podle Vás největší výzvou pro udržitelnou módu?
Na téma udržitelnosti už jsem trošku citlivá. Je těžce zprofanované a nikdo přesně neví, co se pod pojmem udržitelnost může všechno skrývat. Teď jsem shodou okolností dělala výzkum s designéry na VŠE a každý z oslovených designérů chápe udržitelnost úplně jinak. Nakonec z toho vždy vyšlo resumé, že udržitelnost znamená brát věci s rozumem. Nemusí být vše eko-bio. Rozumně nakupovat, rozumně se dívat na kvalitu, třeba si i kupovat dražší věci, které déle vydrží. To ale neznamená kupovat si oblečení třeba za deset tisíc. Malinko přibrzdit a více apelovat na rychlé řetězce, které produkují šunty, sice někdy hezké, ale šunty. Lidé je kupují, protože jsou levné. Měli by se zamyslet, zda tu věc opravdu potřebují, aby se neprodukoval odpad a řetězce byly donucené zamyslet se nad materiálem. To by podle mě byla nejzdravější cesta, speciálně pro spotřebitele.

Oslovila jsem značku, která šije vyloženě z přírodních materiálů, konkrétně se zaměřuje na len, což je přírodní ekologický materiál, jehož pěstování neznečišťuje planetu. Jejich produkty jsou skutečně velmi drahé. Rychle se ale zmačkají. Pak má člověk na sobě ekologický materiál, ale vypadá, jako když vylezl z popelnice. To pro spotřebitele není to, co by chtěl. Udržitelnost je téma, o kterém se hodně mluví, ale je těžko uchopitelné do praxe. Důležitější je hlavně zdravý rozum pro spotřebitele i výrobce.

Filmy a seriály, za všechny jmenujme The Devil Wears Prada, často představují prostředí módního businessu jako ne zrovna přívětivé, až drsné. Je tomu tak i z Vaší zkušenosti?
V tom filmu šlo samozřejmě o nadsázku. Věřím, že ve vrcholné módě, možná ani ne tak mezi značkami, ale spíše mezi jednotlivými designéry, ta rivalita je. Nemám ale pocit, že je to tak nepřátelské prostředí, jako se ukazovalo ve zmíněném filmu. V rámci lokálních českých návrhářů a českých značek rozhodně nepanuje nepřátelství, byla jsem naopak sama velmi překvapená, že se mezi sebou znají a dokonce se podporují. Je to ale každopádně business jako každý jiný. Velcí hráči si konkurují. Nemusí to být vždy boj na život a na smrt.  Jde o konkurenci produktů, designu. Kdo je lepší, kvalitnější, kdo má lepší marketing, to jsou zbraně, kterými se bojuje. Osobně ale neznám případ, kdy by se šlo vyloženě na dřeň.

Jak jste se dostala k výuce na VŠKK?
Byla to náhoda. K fashion managementu jsem se dostala díky tomu, že mě oslovila jedna dáma, která je pro mě inspirativní. Je to obchodnice, majitelka značky Steilmann, kterou považujeme za českou prémiovou módu. Tato paní hořekovala, že se módnímu businessu v módním průmyslu nikdo nevěnuje, že se studuje design, ani nikde se nestuduje právě módní business. Slovo dalo slovo, řekla jsem, že s tím něco udělám. Na VŠE jsem vytvořila předmět Fashion management a s kolegyněmi, které teď také externě učí na VŠKK, jsme napsaly knihu. Díky té knize mě VŠKK potom oslovila, jak dalece bych s nimi byla ochotná spolupracovat. Protože prostředí na VŠKK je velice přátelské a moc se mi tam líbí, tak spolupráce pokračuje až tak dalece, že tam přecházím z VŠE víceméně natrvalo.

Inspirují Vás Vaši studenti? Jak byste zhodnotila módní vkus studentů VŠKK, zjednodušeně řečeno, jste spokojená s tím, co vidíte po chodbách?Musím říct, že se mi líbí, co vidím po chodbách. Přišlo mi vtipné srovnat studenty VŠE a VŠKK. Studenti VŠE jsou spíše do businessu, chodí velice pěkně
oblékaní, elegantně, mladistvě, ale nejsou tam výstřelky, není tam žádný odvaz. Když přijdu na VŠKK, vidím právě ten odvaz, spontánnost, neformálnost, kreativitu. Je tady úplně jiná nálada, jiné založení lidí. Myslím, že tomu pomáhá i to, že prostředí je jiné, méně formální, lidé se vzájemně znají. Tohle se mi na VŠKK líbí – důraz na to cítit se dobře, na uvolněnost, neformálnost a kreativitu.

 

Autor rozhovoru: Marcela Kadlecová