Aktuality
Studenti: Kristián Mensa
30.5.2022
Kristiána Mensu, studenta třetího ročníku Animace a vizuálních efektů VŠKK, zařadil v jeho 16 letech americký magazín Haffington Post mezi 20 nejnadanějších inovátorů pod 20 let. Tento výtvarník a tanečník od té doby sbírá jedno ocenění za druhým. V roce 2019 zvítězil v taneční soutěži Red Bull Dance Your Style a letos byl prestižním časopisem Forbes zařazen mezi 30 nejtalentovanějších lidí v Česku mladších 30 let. S Kristiánem jsme si povídali nejen o jeho úspěších a přístupu k umění, ale i o tom, jak lze skloubit práci a studium a co ho vlastně vedlo k tomu přihlásit se na Vysokou školu kreativní komunikace v době, kdy již měl poměrně vysoké předpoklady pro to uživit se a prosadit v tom, co ho tolik baví.
Řada tvých úspěchů přišla ještě před nástupem na VŠKK. Co bylo tím impulsem přihlásit se právě na tuto školu?
Po gymnáziu jsem chvíli studoval na jedné berlínské univerzitě a také zkoušel různé věci. Po návratu zpět do Prahy jsem ale cítil, že tu chci ještě pár let zůstat. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky a zjistit, kdo jsem a co chci. Už dlouho mě lákala animace a poměrně spontánně jsem se proto rozhodl přihlásit se na VŠKK. A svého rozhodnutí určitě nelituji, protože studium mi dalo hodně. Na VŠKK jsem prožil zajímavá období: přišla pandemie, nějakou dobu jsem žil při studiu i v Londýně, takže jsem ve škole byl i nebyl. VŠKK je jakýmsi pojítkem mezi tím vším, co se mi v posledních letech v životě děje. Pro mě obecně je škola místem, kde se mohu setkávat s lidmi a pozastavit ten rychlejší běh dospěláckého života. Studentský život mi dává prostor zjišťovat, experimentovat, dělat chyby. Přeci jen když je člověk student, věci jdou ještě stále tak trochu snáz.
Za prací cestuješ po celém světě. Máš nastavený individuální studijní plán? Je to zvládnutelné?
Individuální plán jsem měl jen na krátké období, a to během mého pobytu v Londýně. Hodně mi samozřejmě pomohla i distanční výuka během pandemie. Teď jsem zpět v Praze a připravuji se na závěrečné zkoušky. Většina mých vyučujících ví, že hodně cestuji, a po celou dobu mého studia byli opravdu chápaví a vycházeli mi vstříc. Dostával jsem od nich speciální úkoly, ale neměl jsem žádné výjimky a musel jsem zvládnout totéž, co ostatní studenti. Během studia jsem si musel zvyknout na situace, kdy člověk něco musí, ale úplně se mu nechce, a to je myslím skvělé. Doposud jsem převážně dělal věci s radostí a jakousi lehkostí. Nakonec jsem si překvapivě užíval i dennodenní psaní bakalářské práce.
V autobiografickém dokumentu Mr. Kriss v režii Adolfa Ziky říkáš, že věci musí plynout, potřebují čas a prostor. Jak moc aplikovatelný je tento tvůj životní postoj v rámci studia?
Obecně věřím v balanc. Cokoli, co člověk dělá jen jednostranně, nebude nikdy úplně fungovat. Neaktivita, čekání či plynutí času nefunguje vždy a všude. V tanci a v umění možná ano, ale vím, že v rámci studia je důležitý režim a rozvrh. Pokud bych svoji bakalářskou práci nechal jen plynout, určitě bych nedosáhl toho, co jsem si přál. Řekl bych, že je to takové umění života. Vědět, kdy použít systematičnost a kdy naopak vypnout a pozorovat věci zpovzdálí.
Pojďme k tvé práci. Představuje pro tebe úspěch něco hmatatelného nebo je to spíše o tvém vnitřním pocitu naplnění či nezávislosti?
Úspěch vnímám jako takové poklepání po zádech a uvědomění si toho, že dělám něco autentického. Není to nic, co by mě definovalo, spíš jakýsi hnací motor. Jednotlivých ocenění se nikdy dlouho nedržím, protože bych se nerad zaseknul v určité verzi člověka a přestal se rozvíjet. Například ale Stříbrná medaile od předsedy Senátu pana Vystrčila je pro mě obrovská čest. Tento druh ocenění pro mladého člověka ale zároveň považuji za odpovědnost pokračovat dál, inspirovat a ukazovat ostatním mladým lidem, že stojí za to mít odvahu vybočit z davu, být něčím jiný a unikátní. Krásným aspektem úspěchu pak je, když vidím, že někoho inspiruji, že někdo kreslí nebo se pohybuje mým stylem a že jsem danému člověku možná nějak pomohl. Nechci ostatní inspirovat tím, že jsem Kristián Mensa, ale tím, co dělám a jak přemýšlím.
Je možné v tom, co děláš, přijít s něčím novým a průlomovým? Nebo vznikají už jen nejrůznější kombinace a obměny?
Já věřím, že vše nové je spojením toho, co jen zatím nikdo nepropojil. Když se člověk snaží vymyslet něco nového, často nepřichází žádný nápad, ale když zkusí co nejzajímavěji propojit dvě již známé věci, vytvoří tím něco, co tu dosud nebylo. A takto v podstatě vznikají mé nápady. Rozebírám si danou věc všemi smysly. Zajímá mě, jak zní, jak vypadá, jaký má tvar, a poté si zkouším představit i něco nad tou věcí, co by jí dávalo nový smysl. Nevytvářím nic nového, jen spojuji to, co už lidé znají.
Blíží se obhajoba tvé bakalářské práce. Je v ní hodně z Kristiána Mensy?
S bakalářkou mi velmi pomohl akademický malíř pan Jan Hlavatý, který byl mým vedoucím práce a jehož výtvarný kroužek jsem navštěvoval již v sedmi letech. Teoretická část je na téma tanec a animace. Hledal jsem průsečíky těchto dvou oborů a momenty v historii, kdy tanečníci využili různých animací v jejich představení a naopak. A už jenom to samotné psaní mě nesmírně obohacovalo. Praktická část je také spojením těchto oborů a celkovým výsledkem pak taneční film, který jsem obohatil svými ilustraci a následně je „rozanimoval“. Pro film jsem vytvořil i vlastní hudbu.
Zůstaneš po státnicích v Česku nebo se chystáš do zahraničí?
Mám naplánováno několik tanečních výjezdů do Maďarska, Španělska a možná Itálie. Na podzim bych se měl zúčastnit tanečního festivalu v Peru. Uvidím, co přijde. Zatím ale chci mít kořeny v Česku a vyjíždět do zahraničí, než zjistím, co mě nejvíce láká a kam bych se chtěl třeba jednou odstěhovat.
Kristiáne, děkujeme za rozhovor a věříme, že o tobě v budoucnu ještě hodně uslyšíme. Například v souvislosti s Letními olympijskými hrami 2024 a premiérově zařazenou disciplínou breakdance.
Hodně štěstí!
Autor rozhovoru: Veronika Nováková