Aktuality

Studenti: Annie Mirai

2.5.2022

Annie úspěšně dokončila bakalářské studium Literární tvorby na VŠKK a nyní pokračuje v magisterském programu. Svou povídkou Dominika z Podolí přispěla do antologie L3G3NDY, která schraňuje texty nejmladší generace autorů české fantastiky. Mimoto najdete její tvorbu i na Wattpadu. Jak probíhala práce na antologii? Co vše nám může přinést publikování svých textů do vod internetu? To a mnohem více, včetně vzkazu pro budoucí literáty, se dočtete v rozhovoru níže.

Proč ses rozhodla zrovna pro VŠKK?
VŠKK byla jediná škola, která v podstatě nabízela splnění mého snu a tehdy to ještě nebylo „stát se spisovatelkou“. Bylo to posunout se ve psaní někam dál. Psala jsem už totiž delší dobu, ale po pár letech jsem měla pocit, že vlastně nevím, nad čím mám ještě zapracovat. Když jsem pak narazila na VŠKK, uvědomila jsem si zcela jasně, že tohle místo, je jediné, které mi může pomoct. A měla jsem pravdu (jinak bych teď nebyla na magistrovi).

Co se ti nejvíce zamlouvá na studiu literární tvorby?
Určitě profesionalita vyučujících – jejich zkušenosti jsou nezaměnitelné a jejich praktické rady mi pomáhají si mnohé informace lépe zapamatovat. Někteří mě také hodně inspirují, což je podle mě jedna ze základních věcí, kterou by měl umět každý, kdo někomu předává své znalosti. Kromě toho se mi ale neskutečně zamlouvá individuální přístup, což jsem postrádala při svém kraťounkém studiu na Karlově univerzitě, kde jsem se cítila jako číslo v systému. No a nakonec je to důraz na kreativitu – na VŠKK se zkrátka nemusím bát přemýšlet nestandardně. Učím se zde pravidla, abych je mohla rovnou porušit.

Získala jsi certifikát VŠKK. Jaké v něm vidíš výhody?
Určitě v oblasti kariéry v oboru. Zatím jsem tedy neměla příležitost otestovat jeho možnosti, ale v každém případně získat certifikát byla pro mě prakticky čest, protože jsem ani neočekávala, že ho dostanu. Vsadím se ale, že až se budu ucházet o místo v nakladatelství, tak by k mému certifikátu bylo přihlédnuto.

Před dvěma lety vyšla antologie L3G3NDY, do které jsi přispěla povídkou Dominika z Podolí. Byla to pro tebe přínosná zkušenost? Jaké máš z toho s odstupem času pocity?
Spolupráce na antologii je nezaměnitelnou zkušeností. Od procesu vymýšlení příběhu přes psaní až k samotnému vydání – bylo zkrátka skvělé sledovat ten vývoj, být jeho součástí a projít si všemi etapami pod zkušeným dohledem pana Kyši. Zároveň tím člověk získal spoustu praktických informací jako jak vypadají smlouvy s nakladatelem, kolik spisovatel za svou knihu reálně dostane a jak vypadá práce se zkušeným redaktorem. S odstupem času tedy mohu říct, že z té zkušenosti stále těžím; přinesla mi mnoho podstatných informací, které budu potřebovat při vydávání vlastního díla.

Můžeš se s námi podělit o to, jak probíhala spolupráce na antologii?
Jedním slovem: bezproblémově. Stále si pamatuji na den, kdy nám pan Kyša pustil polské zfilmované pověsti v moderní podobě a řekl nám, že by chtěl něco podobného udělat s těmi českými, akorát v psané podobě. Další týden se už každý pro nějakou legendu rozhodl. Došlo na konzultaci nápadů a následně první drafty. Mezi tím k nám také na dílnu zavítal Theo Addair, který má v L3G3NDÁCH také svou povídku. Další spolupráce už pak probíhala online, jelikož přišel covid se svou karanténou. To jsme už ale povídky konzultovali převážně s panem Kyšou individuálně a takto ta spolupráce pokračovala i přes prázdniny. Nakonec to všechno stálo za to, protože ten konečný výsledek mě mile překvapil – vidět všechny povídky v pdf souboru před tiskem bylo jako slyšet: „Tohle bude vydáno a bude to mega skvělý.“ To už nemluvím o tom, nakolik bylo závratné držet pak L3G3NDY v rukou; nejenže z naší společné spolupráce vyšel takový pořádný špalek (antologie má skoro 500 stran), ale zároveň to bylo hmotné potvrzení toho, že jsme to jednoduše řečeno vážně dokázali, čímž chci ještě jednou poděkovat panu Kyšovi za takovou možnost.

Povídky jsou inspirovány starými českými mýty a legendami. Ty sis zvolila Pannu z tůně. Bylo těžké si mezi všemi těmi legendami vybrat tu „svou“?
Pro mě ano. Od začátku jsem věděla, že se nechci pouštět do známějších pověstí jako Golem nebo Blaničtí rytíři. Neměla jsem na to doopravdy odvahu, ale také jsem si říkala, že si je stejně vybere někdo jiný. Kromě toho jsem ale milovník pražských pověstí a ve své knihovničce jsem měla 77 pražských legend od Aleny Ježkové, po kterých jsem po návratu domů ihned sáhla. Zvažovala jsem pověsti jako o Turkovi z Ungeltu nebo o vzniku Malé strany, ale Panna z tůně mě zaujala jednou konkrétní větou, na které jsem pak v podstatě vystavěla celý příběh. Zároveň se mi líbilo, že ačkoli se příběh jmenuje Panna z tůně, ona tam nehraje tu nejdůležitějši roli.

Některé své příběhy zveřejňuješ i na Wattpad. Jak ses k této platformě dostala?
Pamatuji si dokonce okolnosti, za kterých mi byl Wattpad doporučen – bylo léto 2014 a já se vracela s kamarádem z brigády. Mluvila jsem s ním o tom, že jsem začala psát fanfikce a on mi tehdy doporučil Wattpad pro tento účel. Doma jsem stránku otevřela, zaregistrovala se a pak jsem si účet asi hned další den smazala. Tehdy na mě Wattpad působil nepřehledně a neprakticky. Až další rok jsem Wattpad navštívila znovu a jelikož na něm proběhlo velké množství změn, rozhodla jsem se mu dát šanci, což se vyplatilo.

Co je podle tebe nejpřínosnější na publikování svých textů online?
Wattpad je atraktivní tím, že tam člověk může zkrátka psát pomalu cokoliv a dostávat zpětnou vazbu. Je to místo, kde může rozvíjet své psaní a kde může být zkušenějšími čtenáři/autory korigován. Je ale potřeba mít trpělivost, protože ne všichni tu zpětnou vazbu dostanou hned. Někdy trvá velice dlouho, než si autorova díla někdo všimne. Fanfikce ale pozornosti neuniknout snad nikdy; je to dosti spolehlivý způsob, jak připoutat čtenářskou pozornost. Tím pádem se k autorovi i rychleji dostane zpětná vazba, díky které se může zlepšovat. Zároveň při publikování online se sice počítá s tím, že text nebude zcela dokonalý, ale osobně mě fascinuje snaha mnohých autorů této dokonalosti dosáhnout, což se projevuje v „poptávce“ po beta čtenářích a obecné snaze eliminovat jakékoliv chyby (jak gramatické, tak i dějové). Nedá se to samozřejmě tvrdit o všech (především o mladší generaci, která se psaním teprve začíná), ale v tomto mi přijde online prostor hodně přísný; občas přísnější než v nakladatelském prostředí.

Řídíš se Gándhího mottem „Oko za oko a celý svět bude slepý“. Můžeš nám tento svůj postoj více přiblížit?
Poprvé jsem tento citát uslyšela ve hře Detroit: become human. Řekl ho vůdce vzbouřených androidů Marcus, když se rozhodl nezabíjet dva policisty, kteří pár androidů před tím zastřelili. Je ovšem nutné podotknout, že rozhodnutí, zdali policisty zabíjet či nikoliv, spočívalo na hráči. Byl to zároveň jeden z ukazatelů, zdali se hráč přiklání více k cestě revolucionáře nebo pacifisty. Teprve když hráč dohraje hru jako pacifista, tak si uvědomí, že činil rozhodnutí, která vedla k dobrému konci. Já byla vždycky pacifista a tahle hra mě přiměla věřit, že se konflikt dá vyřešit bez násilí. Ovšem aktuální události na Ukrajině, které se mě týkají, mě nutí můj postoj neustále přehodnocovat a dokola pokládat otázku: „Opravdu to jde? Vážně měl Gándhí pravdu?“ Je totiž jednoduché říkat si takové věci v mírné časy; je jednoduché být pacifistou, když se to člověka přímo netýká. Z druhé strany si ale uvědomuji, že je to přesně ten stav, ke kterému bychom měli směřovat i v kritické době, protože jestli někomu vytrhneme oko, někdo ho stejným způsobem může vytrhnout nám, Proces se zopakuje ještě jednou a my oslepneme, ocitneme se v chaosu a až přijdou mírné časy, tak je vlastně ani neuvidíme. Budeme žít ve strachu před násilím. Tak proč se k němu vůbec uchylovat, když pak zanechává tak hluboké jizvy? Jenže lidé jsou neponaučitelní, zvláště když se do toho ještě připletou emoce.

Co bys vzkázala uchazečům o studium Literární tvorby na VŠKK?
Baví vás psaní, ale nevíte, kam se rozvíjet? Co ještě na své tvorbě zlepšit? To ve své době byla má motivace jít na VŠKK, jak jsem zmiňovala v první otázce. Jenže vím, že každý v psaní hledáme něco jiného. Někdo v psaní hledá odpovědi na věci, které ho trápí. Jiný hledá recept nesmrtelnosti. Další zase hledají možnost, jak do textu schovat svá nejtajnější přání a největší strachy. To všechno vás VŠKK naučí. No a jestli spisovatelská cesta není vaším cílem, nevadí – vždycky je tu možnost odkrývat tajemství již napsaných textů, pomáhat ostatním s korigováním jejich textů, propojit sféru marketingu a textu, rozvíjet se v psaní scénářů nebo pochopit, čím jsou významné básně Nezvala, Zahradníčka, Seiferta a dalších. Sečteno, podtrženo – literární tvorba není jen o psaní a čtení knížek. Je to o tom, jak umět hledat v knihách odpovědi na to, jak žít; o tom, jak si vlastními příběhy utvářet cestu do budoucnosti.

Autor rozhovoru: Karolína Havlová