Aktuality

Lidé na VŠKK: MgA. Daniel Kubec

29.8.2022

Daniel Kubec na VŠKK zastává pozici tajemníka Literární akademie. Rovněž vyučuje předmět hlavní dílny literární tvorby, základy tvůrčího psaní a základy redakční práce. V budově VŠKK působil nejprve jako student, poté jako vyučující. I z tohoto důvodu má k náplni své práce opravdu blízko a dokáže studentům předat zkušenosti praktickým a zajímavým způsobem. V rozhovoru se s námi navíc podělil i o rady pro nadšené psavce a literáty, které rozhodně stojí za pozornost.

Měl jste ke psaní blízko odmalička?
Spíš bych řekl, že jsem měl blízko k fantazii a vyprávění příběhů. Žít si ve fantazijním světě mi bylo odmalička přirozené, což není nijak zvláštní, ale vydrželo mi to i v dospívání a do jisté míry dodnes. Psaní má pak tu výhodu, že je to nejjednodušší postup, jak svou fantazii a příběh překlopit do určité formy. Přece jen stačí papír a tužka.

Vystudoval jste Literární akademii Josefa Škvoreckého, která je v oblasti tvůrčího psaní takovým předchůdcem VŠKK. Jak jste došel k tomu, že byste chtěl studovat právě na této škole?
Již na střední škole jsem se psaní věnoval intenzivně, jak do šuplíku, tak na stránkách tehdejších předchůdců dnešního Wattpadu. Literární akademie byla (stejně jako je dnes) jedinou školou, kde se na vysokoškolské úrovni vyučoval obor tvůrčí psaní. Jelikož v té době pro mě literární tvorba byla hlavní náplní mé realizace i trávení volného času, byla také poměrně jasnou volbou. Podal jsem si dvě přihlášky na vysokou školu a obě na LA, co kdyby to napoprvé nevyšlo.

Jaké máte vzpomínky na svá studia?
Mnohé a veskrz pozitivní. Literární akademie vytvářela (a věřím, že i v současné době vytváří) prostředí, ve kterém se potkávají různorodí lidé (pravda, že leckdy trošku excentričtí), které spojuje zájem o literaturu, uplatnění v literární oblasti nebo obecněji tvorbu. Vždy jsme si tak měli se spolužáky co říct, protože pohovořit o tom, co právě čteme nebo píšeme, bylo v podstatě součástí studijního procesu. Vedlo to také k řadě aktivit, na kterých jsme spolupracovali, ať už pokusy o společnou tvorbu, publikování sborníků nebo psaní a realizace divadelních představení. Také jsme se zde setkávali s řadou osobností literární teorie a praxe, spisovateli, kteří nás ve vlastní tvorbě nejen inspirovali, ale povzbuzovali, či přímo prosazovali.

Zanedlouho poté jste začal vyučovat na VŠKK. Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Asi se nerad stěhuju, a proto už přibližně třináct let (přibližně, jelikož počty jsou mojí slabou stránkou) působím ve stejné budově, nejdřív jako student a krátce vyučující na LA, poté na Katedře literární tvorby na VŠKK, s krátkou přestávkou mezi tím. Každopádně jedním z uplatnění, které ze studia oboru tvůrčího psaní přirozeně vyplývá, je samotná výuka tvůrčího psaní, ať už pro jakýkoliv typ kurzistů či studentů, což dokládá více absolventů LA, kteří se poté výuce tvůrčího psaní věnovali. Již při studiu mě do určité míry více než samotné psaní zajímalo uvažovat o textech kolegů na seminářích a komentovat je, v tom smyslu i mé další uplatnění bylo vcelku jasnou volbou. Zároveň si snad ještě i pamatuji, jaké je studium našeho oboru z pohledu studenta, což je i jistou výhodou pro pochopení současných studentů v mé funkci tajemníka katedry.

Vaše knižní postavy se mnohdy nacházejí v ne zrovna snadné životní situaci. Patříte k těm autorům, kteří vše při psaní prožívají společně s hlavními hrdiny, nebo Vás jejich osud (při psaní) nechává chladným?
Myslím, že určitý prožitek psychiky postavy a jejího příběhu napomůže autenticitě vyjádření příběhu v literární formě. Zároveň by autor měl mít schopnost chladného nadhledu nad svým textem, aby strukturoval jednotlivé motivy, nebo prostě prožitky postavy do literární formy. A neměl by přitom zapomínat na čtenáře, kterému svůj příběh směřuje. Dokázat pěkně potrápit své postavy může vyvolat u čtenáře kýženou emocionální odezvu, pokud se to dobře napíše. Ne vždy, když svou postavu v povídce rozbrečíme, tak stejnou emoci přeneseme na čtenáře. Ale pokud její příběh vylíčíme autenticky, ozřejmíme, proč brečí, jakou má minulost a čeho se obává v budoucnosti, pokud dosáhneme toho, že čtenář prožije smutek hlavního hrdiny, a to možná i díky tomu, že mu postava bude blízká a ztotožní se s ní, tak to může čtenáře rozbrečet. A to vlastně chceme.

Jedním z Vašich děl je sbírka volně provázaných povídek „Rodina, rakovina, rozklad“, kterou prostupuje téma vyrovnání se se smrtí blízké osoby. Myslíte si, že je možné se s takovou událostí někdy smířit?
Myslím, že člověku nic jiného nezbývá. Obecně věřím, že i literatura může poskytnout do jisté míry postupy k určitému smíření s těžkou životní situací, prostřednictvím fikčních příběhů, které může čtenář konfrontovat s vlastní zkušeností. Autor má pak tu výhodu, že své vlastní obdobné zkušenosti může do fikčních příběhů transformovat, jednodušeji řečeno, se z toho vypsat. Terapeutická funkce literatury obecně asi není tak důležitá jako její funkce estetická, ale pro autora možná někdy může být důležitější. Ideální stav pak je, pokud má autor schopnost naplnit svým dílem obě tyto funkce.

Působil jste jako předseda Spolku Dobrá čeština. Můžete nám prozradit, čemu jste se na této pozici věnoval?
Tento spolek svého času sdružoval absolventy i studenty LA a také několik vyučujících této školy. K hlavní náplni patřilo a nadále patří vydávat články o literatuře a jazyce na webu Literární bašta Dobré češtiny. V průběhu let vznikla řada projektů pod tímto spolkem, jako například přednášky, kolokvia a další akce popularizující dílo Karla Pecky nebo Jakuba Demla, také jsme vydali sborník textů ze zmíněného webu Moje řeč: Fejtónky Dobré češtiny. K mé funkci patřilo podílet se na tom, aby to tak nějak vše fungovalo, a hlavně svolávat po hospodách pravidelné schůze členů spolku.

Pracoval jste také v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Čím jste se zde zabýval?
Na oddělení teorie jsem se zde věnoval intermediálním tématům převážně zaměřeným na adaptace literárních děl do zvukové podoby. A rovněž jsem se podílel na organizaci kolokvií, konferencí a redakčních pracích vznikajících odborných textů.

Co byste poradil studentům, kteří by svůj život chtěli zasvětit psaní a literatuře?
Psát a najít si samozřejmě také čas čtení. Ideálně pak oboje dělat s chutí a zápalem, což by mělo být i známkou toho, že je pro jedince uplatnění v literárním světě správnou volbou. K čemu jsou už studenti na našem oboru vedeni, je směřování k vlastní tvorbě, ale zároveň vědomí, že profesní uplatnění je ideální kombinovat s dalšími odvětvími literární oblasti, jako je redakční práce či korektury, publicistika, řada profesí v knižním marketingu, anebo třeba i to učení tvůrčího psaní. Tak se absolvent oboru uplatní v literární oblasti, kterou si zvolil, a zároveň může mít prostor pro vlastní autorskou tvorbu. A samozřejmě lze doporučit také maximálně využít vše, co studium oboru nabízí. Veškerá klasická díla, která fungují jako ukázky určitých období nebo autorských postupů, není vůbec špatné skutečně přečíst během studia a konfrontovat svou interpretaci s vyučujícím i kolegy v ročníku. Protože o to spíš v nich může student najít inspiraci pro vlastní tvorbu, a přece jen k přečtení Božské komedie se leckdo sám nepřiměje bez přátelského ponoukání vyučujícího a hrozby nesplnění zápočtu. V tvůrčích dílnách zas lze studentům doporučit využít jejich rozmanitost a vyzkoušet si experimentovat s obsahem i formou při hledání vlastního stylu. Protože právě k tomu atmosféra takové dílny slouží. Těžko kde jinde student v budoucnu najde kolektiv obdobně zaměřených kolegů, kteří jsou schopní vyjádřit jasně svůj názor na vznikající texty, a zároveň vyučujících spisovatelů, kteří jsou ochotní poodhalit tajemství své vlastní tvorby, a poučit tak své studenty. V neposlední řadě lze studentům doporučit si těch plus mínus pět let studia co nejvíc užít, jelikož to může být nejen zdroj vzpomínek a základní kámen znalostí, podobně jako u mě, ale i možná inspirace pro vlastní tvorbu. Ostatně co vím, tak univerzitní román z prostředí Literární akademie ještě nikdo nenapsal, tak schválně, kdo bude první?

Autor rozhovoru: Karolína Havlová