Aktuality

Absolventi: BcA. Martina Šourková

24.1.2022

Martina vystudovala Literární tvorbu na VŠKK. Už v průběhu studia přispěla svými povídkami do antologií Protipól (2019) a Legendy (2020) a jeden z jejích kratších textů se dostal i do vysílání Českého rozhlasu. Nyní pracuje jako herní designérka a vydala svou první sólovou publikaci, sbírku povídek s názvem Zemři se mnou. Čím to je, že na tvůrčí dílně vznikají převážně temnější texty s tématem smrti? Podobnou otázku si během studia kladla i absolventka Literární akademie Martina Šourková.

,,Kniha z velké části vznikla během mého studia na VŠKK. Vrtalo mi hlavou, proč je téma sebevraždy tak lákavé.“

Texty Martiny najdete v knihách Legendy a Protipól, na kterých se podílela spolu s dalšími studenty Literární akademie. Nyní se jí plní sen snad každého literáta – vychází jí sólový knižní debut. Jeho středobodem je aplikace pro sebevrahy. S Martinou jsme se bavily nejen o psaní a smrti, ale také o Zaklínači či o tom, jaké to je být elfem v lidském světě.

V lednu vyšla tvá knižní sólová prvotina Zemři se mnou. Nápad na tento povídkový soubor jsi nejdříve zrealizovala ve formě bakalářské práce. Kdy ti přišla ze strany VŠKK nabídka další spolupráce na knize a co bylo podle tebe důvodem, proč oslovili zrovna tebe?
Nabídka další spolupráce mi přišla hned v říjnu po státnicích. Dostala jsem informaci, že by škola ráda zažádala o grant na vydávání studentských prací, a že byl můj povídkový soubor vyhodnocen jako vhodný a zralý k publikaci. Nadšeně jsem souhlasila a dali jsme se do příprav.

Ilustrace knížky zpracovala studentka grafického a mediálního designu Tereza Hrachovcová a redaktorsky se na textu podílel MgA. Daniel Kubec. Jak dále byli lidé ze školy v procesu zapojeni? Plánuje škola pomoct i dále s propagací?
Ráda bych zmínila ještě doktorku Markétu Maturovou, která zajistila jazykovou korekturu textu a Václava Krištofa, který jakožto vedoucí katedry Literární tvorby celý projekt zaštiťoval. Protože kniha z velké části vznikla během mého studia na VŠKK a škola ji také vydává, bude její propagace provázaná i s propagací školy a Literární akademie. Konkrétní plány ale zatím neznám.

Zemři se mnou. Tři prostá slova, která někomu mohou znít jako výzva, jinému jako prosba. Pod nimi se skrývá mobilní aplikace s přinejmenším znepokojujícím údělem – pomáhá sebevrahům ve chvílích, kdy se loučí se životem. Není známo, jak vznikla, ani kdo je jejím autorem. Přesto stále existuje a kdokoli chce, snadno k ní získá přístup.
Ed, Salma, Richard, Ray a David se nikdy nesetkali. Zatímco Eda trápí problémy nejen ve škole, Ray usíná v alkoholovém opojení na pohovce v obležení svých psů. Když si policista Richard na noční směně vaří další kávu, Salma se ukládá ke spánku a modlí se, aby nepřišly noční můry. David se uzavřel před světem a dnem i nocí usilovně pracuje na svém projektu. Jedno však mají společné. Dříve nebo později poznají, co všechno se může přihodit, když se stanete uživatelem DieWithMe.

Anotaci si můžeme přečíst, přiblížila bys přesto knihu ještě i jinak?
Jde o soubor pěti povídek, jejichž hlavní postavy přijdou do styku s aplikací DieWithMe. Neznamená to ale, že každá povídka končí něčí smrtí. Na čtenáře čekají i dobré konce a byla bych ráda, kdyby se místy pobavili. Nechtěla jsem psát depresivní “misery porno”. Spíš jsem se pokusila zamyslet nad tím, co by se dělo, kdyby se taková aplikace jednou opravdu objevila. Kdo by ji vymyslel? Kdo by ji použil? Jak by se o ní lidé dozvěděli?

Kde jsi brala při tvorbě nápadu a výsledného textu inspiraci? Slyšela jsi např. o nějaké podobné aplikaci či webu?
Naštěstí jsem o ničem podobném zatím neslyšela. Inspirace přišla sama od sebe v prvním semestru na VŠKK, kdy většina mých spolužáků napsala v rámci literární dílny povídku, na jejímž konci se některá z postav zabije.
Byla jsem tehdy v menšině, protože v mé povídce nikdo nezemřel. Začalo mi vrtat hlavou, proč je zrovna téma sebevraždy tak lákavé a začala experimentovat s jeho různým pojetím. První verzi povídky s tématem asistenční aplikace pro sebevrahy jsem napsala asi o půl roku později. Zrovna na dovolené u moře, ve snad nejpozitivnější možné atmosféře.

Doufám, že to není moc osobní a morbidní otázka – využila bys aplikaci jako je DieWithMe před smrtí taky, kdyby byla ta možnost? Jak si představuješ moment své smrti?
Možná to bude zvláštní, ale nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych mohla DieWithMe sama využít. Aplikace je jen vymyšlená a doufám, že to tak i zůstane. Stejně tak nemám představu o vlastní smrti, a i kdybych ji měla, myslím, že bych se stejně mýlila.

Sice teprve uvidíš, jaký o knihu bude zájem ze strany veřejnosti, a pravděpodobně si chceš dopřát trochu oddech, ale nemůžu se tě nezeptat – co bys chtěla napsat dále? Už máš v hlavě nebo ve Wordu nějaký zrealizovatelný nápad?
Nápady mám a snažím se je postupně rozšiřovat a zjišťovat, jestli jsou nosné. Moje tvůrčí kapacity nicméně ve velké míře vyčerpává práce pro herní studio, takže na soukromé projekty je času málo.

Ještě bych se vrátila k tvé bakalářské práci, konkrétně k teoretické části, ve které jsi se zabývala Zaklínačem a jeho intermedialitou. Co tebe osobně na Zaklínači – jak v knižní, tak herní podobě – uchvátilo? A jak se ti líbí seriál?
To by bylo na další rozhovor! Ale abych to zkusila připodobnit, je pro mě Zaklínač tím, čím je pro jiné čtenáře třeba Harry Potter. Můžu číst knížky pořád dokola, i když už je znám skoro nazpaměť, a u třetí hry jsem strávila až hanebné množství času. Nevynechala jsem ani seriál, obě série jsem si celkem užila, ale pokud je mám srovnat se zážitky z knih a her, byly by bez debat až na třetím místě.

Důležitou roli nejen v Zaklínači, ale v žánru fantasy obecně hrají elfové. Pokud se člověk dobře podívá, všimne si, že máš po jejich vzoru zašpičatělé uši. Mohla bys přiblížit, proč a kdy ses rozhodla podstoupit tento chirurgický zákrok a jak na něj tvé okolí reaguje?
Důvody se těžko shrnují do několika vět, takže řeknu, že za tím je prachobyčejná potřeba se něčím odlišit, a piercingy, kérky nebo dready už má dneska každý druhý. Schválně, kolik znáte elfů? Rozhodla jsem se ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je taková úprava vůbec reálná, což bylo někdy v roce 2016. Realizace ale přišla výrazně později, protože trvalo roky, než se někdo naučil ji bezpečně provádět v ČR. Elfí uši jsou fajn prostředek k prolomení ledů. Nejnadšenější jsou z nich ale určitě děti. Občas zírají v obchodě nebo MHD a už ani nevím, kolikrát jsem odpovídala na dotazy, jestli to mám od narození. S bezprostředními reakcemi od kolemjdoucích a cestujících v MHD se ale obvykle nesetkávám. Zrovna na uši se lidem tolik nedíváme a špičky se snadno přehlédnou.

Autor: Tereza Bartošková