Aktuality

Absolventi: BcA. Kateřina Herodesová

20.6.2022

Vystudovala Literární tvorbu, vedla studentský časopis Povstalec a získala profesní certifikát. Více jak tři roky působí v redakci deníku FORUM 24 a jako novinářka čelí spoustě výzev. Kateřina Herodesová v rozhovoru přiblížila, jak se jí jako ženě a introvertovi pracuje v médiích, a promluvila o strachu, chybách i úspěších. „Máme obrovské štěstí, že můžeme nahlas říct svůj názor, že můžeme studovat, plnit si sny a čerpat inspiraci po celém světě. Nesmíme se bát pohnout z místa.“

Dva roky zpátky, ve třeťáku, jsi mi říkala, že nejsi připravená na „dospěláckej pracovní život“. Jak ho aktuálně společně s magisterským studiem na MUP zvládáš?
Teda, ty mě nešetříš hned od začátku! Nezvládám! (směje se) Většinou si na sebe nakupím víc věcí, než ve skutečnosti zvládnu, a pak propadám panice, že nic nestíhám. Teď už je to trochu lepší, mám odevzdanou diplomku a čekám na státnice. Ty zatím tolik neprožívám, naštěstí. Dospělej život v pravém slova smyslu, tím myslím bez školy, mě ale teprve čeká. A na něj teda nejsem připravená o nic víc než právě na státnice.

Popsala bys svou cestu do deníku FORUM 24? Jaké byly tvé začátky a jak svou práci vnímáš teď?
V únoru to byly tři roky, co jsem do redakce nastoupila. Od té doby se ale mnohé změnilo, a to včetně mé pracovní náplně, tudíž mi to stále přináší nové zkušenosti a příležitosti. Pomalu tím mediálním světem pronikám, sbírám zkušenosti a inspiruju se. Aktuálně píšu na web FORUM 24 a do novin Týdeník FORUM. Mám tak možnost přicházet do kontaktu se zajímavými lidmi a rozvíjet se. Vnímám u sebe pokrok, nemůžu soudit zda i textově, ale sama k celé této zkušenosti přistupuji jinak než v počátcích. Nic se ovšem nezměnilo na tom, že mám k této profesi obrovský respekt, cítím, že je to i určitá zodpovědnost a jsem za takovou příležitost nesmírně vděčná.

Jak moc tě na tuto zkušenost připravilo studium?
Myslím, že poměrně dost. A to zejména kvůli velkému množství prezentací, které jsme během studia absolvovali. Určitě jsem se zlepšila v mluveném projevu, což je pro mou práci nepostradatelná zkušenost. O psaném projevu včetně pravopisu nemluvě. A spousta předmětů výrazně vylepšila můj všeobecný přehled. Jít studovat na VŠKK bylo snad to nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělala. Dalo mi to strašně moc, jak co se týká zkušeností do budoucna, přátelství, tak i všeobecného přehledu a vědomostí. Když člověk chce a snaží se, může mu tahle škola dát opravdu mnoho. Za tím si stojím.

Jaké vnímáš (ne)výhody v tom, že jsi studovala rovnou na dvou soukromých vysokých školách? Vidíš nějaké rozdíly u lidí z branže, kteří studovali/studují média nebo žurnalistiku na státní univerzitě?
Nevýhody sama za sebe nevidím, naopak. Já na to nedám dopustit. Vyhovuje mi způsob, jakým jsou soukromé školy vedeny. Nejsem ráda, když jsem jen číslo v seznamu, potřebuju individuálně komunikovat a dostávat komplexně ucelenou odezvu. Ale to je hodně o lidech, se kterými přijdete do kontaktu. Jediná nevýhoda, kterou vidím, je v příležitostných reakcí okolí. Bohužel i v téhle době se vyskytují lidé, kteří na soukromé školy, aniž by s nimi měli jakoukoliv zkušenost, koukají skrz prsty. Naštěstí to není nikdo, jehož názor by byl pro mě stěžejní. Co ti ale mám povídat, sama jsi na VŠKK studovala a víš, že jsme titul nedostali zadarmo. Naopak to byl fakt drill.

Jak vzpomínáš na dobu strávenou na VŠKK? Vyzkoušela sis vedení školního časopisu Povstalec, sepsání a vydání společné knihy… Jak tě tyto kapitoly formovaly?
Vzpomínám na to moc ráda a kdybych mohla, hned se vrátím. Právě vedení školního časopisu a editorské i autorské podílení na knize jsou pro mě jedny z největších zkušeností, které si z VŠKK odnáším. Jako šéfredaktorka jsem si vyzkoušela vést skvělou skupinu lidí a zároveň i to, jak je náročné, když nejde všechno podle představ. Moc mě to ale bavilo. Vidět na konci výsledek a držet v rukou další a další číslo Povstalce bylo skvělé.

Vydání Protipólu a zejména moderování křtu patří také k obrovským zkušenostem. Ačkoliv sama na sebe koukám velmi kriticky a teď už vím, že je tisíc věcí, které bych udělala jinak, byla to obrovská výzva. Tenkrát nás vůbec nenapadlo, že se nám skutečně podaří vydat knihu. A světe div se, stalo se! Člověk se někdy i nevědomky posouvá a každá zkušenost, ačkoliv se tak možná z počátku nejeví, je ve finále k něčemu dobrá. Teď už to vím.

Jaké to je být mladou ženou novinářkou?
Náročné. Zjistila jsem, že jsem docela soutěživá a paličatá, a tím je to ještě náročnější (směje se). Myslím si, že velkou výhodu, že jsem mladá novinářka, mám v tom, že na mě respondenti nebývají zlí. Samozřejmě srážka s blbcem mě neminula, ale to k tomu patří. Nedávno jsem dokonce dostala svůj první hejt, ale pán ho nakonec smazal… Možná právě proto, že si následně prohlédl můj profil a zjistil, že jsem ještě mladá. A co si budeme povídat, vypadám ještě mladší než jsem, občanku po mně chtějí snad vždy a všude (směje se). Navzdory tomu se se mnou občas chce někdo, obvykle výrazně starší, bavit víc než je mi příjemné a vyžaduje mou pozornost víc než je žádoucí. Mám ale skvělé kolegy, kteří situaci vždy rychle pochopili a dávají na mě pozor. Možná si to neuvědomují, ale pro mě je tohle opravdu důležité a upřímně si toho vážím.

Máš zkušenost s tím, že by k tobě bylo přistupováno v pracovním kolektivu nebo ze strany jiných novinářů či respondentů jinak než k mužskému a staršímu novináři?
Jak se to vezme. Já si uvědomuju, že když chci psát o politice, musím načerpat spoustu zkušeností a vědomostí, které už starší novináři mají. Přeci jen jsem ročník 1998 a doposud největší společenskou krizí pro mou generaci byl covid a válka na Ukrajině. Což rozhodně nechci zlehčovat, ale chci tím říct, že historicky výrazné milníky známe zkrátka jen z hodin dějepisu. A díky Bohu za to. Takže v tom věkovém rozdílu určitě ano, ovšem v situaci odpovídající míře. Mám jen jednu negativní zkušenost, při které mi bylo ostatními novináři dáváno najevo, že jsem mladá žena. To jsem ale byla v pozici fotografky. Rychle jsem ale pochopila, že to vůbec není osobní záležitost. Nevím, co se dělo, ale jejich chování mi připadalo chvílemi až za hranou. Nechci to rozebírat, řeknu k tomu jen, že pokora je nesmírně důležitá vlastnost a v tomhle světě ji hrozně moc lidí postrádá. Jak říká premiér Fiala: „Člověk má dělat věci, kterým věří a které jsou správné,“ a to je něco, čeho jsem se v životě držela a držím dodnes.

Překvapila tě něčím tvá práce? Co tě naučila?
Překvapuje mě dnes a denně. Překvapuju i sama sebe. Překonávám pro mě obrovské výzvy.
Pak, když danou situaci zvládnu, se sama sobě zasměju, jak moc byly moje strachy přehnané. Hlavní je se z toho prostě nezbláznit, všichni jsme přece jen lidi. Dala mi toho ale opravdu hodně a každý den mě učí novým věcem. Třeba nedávno jsem byla s kolegyní na rozhovoru a to byla pro mě obrovská inspirace, ze které jsem si mnoho odnesla. Denně se učím být průbojnější, odolnější, profesionálnější, sebevědomější i extrovertnější. Je to zvláštní, že? Ale pro mě a můj potencionální posun důležité.

Vždycky jsi na mě působila jako pozitivní a sebevědomý člověk, který skvěle odvádí svou práci. Zvládala jsi psaný i mluvený projev. Nastaly někdy momenty, které pro tebe byly psychicky náročné, kdy sis nevěřila?
Jejej, těch bylo! S tím sebevědomím to zdaleka není tak slavné. Já jsem vůči sobě hroznej kritik. Jakmile udělám něco špatně, mám tendenci se se všemi rozloučit, poděkovat, zabalit se, odstěhovat na druhej konec světa a začít novej život, jiný východisko ze situace v tu chvíli nevidím. Všichni ale děláme chyby a je důležité na to myslet. Takových chyb ještě bude! Moc dobře vím, že se to lehce říká a hůř aplikuje, ale je to zkrátka tak. Nikdy o vás totiž nikdo nepřemýšlí tak moc jako vy sami.

Přece jen pro FORUM 24 nepíšeš o vyloženě lehkých tématech… Co ti pomáhá k tomu zůstat silná?
S tím mám trochu problém. Neumím ještě úplně oddělit práci od soukromého života a přemýšlím o pracovních záležitostech i mimo pracovní dobu. Třeba válka na Ukrajině mě úplně pohltila. Určitý podíl na tom ale mají sociální sítě, které vlastně využívám primárně pro pracovní účely a politiku tam vidím všude. Mě ale baví se o to zajímat, zjišťovat nové informace a zkrátka dělat novinařinu. Lidé taky často tvrdí, že jsme zaujatí a já jim vždy říkám, že až začne současná vláda jednat špatně, budeme o tom psát stejně jako v případě vlády minulé. Zaujatost je tedy v tomto kontextu naprosto nevhodně použité slovo. Politika je zkrátka kontroverzní téma a lidi to nenechá v klidu. A to je v pořádku, tak to má být. A já si stojím za tím, že dělám správnou věc. Online detox je ale víc než na místě, protože, přiznejme si: Kdy naposledy jsme strávili celý den bez internetu?

Zmínila si překonávání výzev, co pro tebe bylo doposud tou největší studijní a pracovní výzvou?
Pro mě je každý den obrovskou výzvou. Ze mě se jednu dobu stal obrovský introvert a zašlo to dál, než jsem chtěla. Už je to výrazně lepší, ale za introverta se považuju pořád. A co si budeme nalhávat, to pro novináře není zrovna ideální vlastnost. Zároveň je ale každý takový den mým soukromým obrovským posunem. Často musím s někým telefonovat, a co teprve, když jdu za někým osobně. Ti lidi vůbec neví, jak jsou pro mě důležití, když se takhle překonám! (směje se) A teď beze srandy, pro mě jsou tyhle malý krůčky skutečně moc důležitý. Ukazují mi, že na to mám, že můžu jít za svým snem a dělat, co mě baví. A že mě to fakt baví!

A co vnímáš jako svůj největší úspěch?
Určitě rozhovor s premiérem. S tím aktuálním, aby nedošlo k omylu! (směje se) S premiérem Fialou. To byla pro mě neskutečná zkušenost a já jsem za ni opravdu vděčná. Byla to obrovská výzva a vzhledem k mému introvertnímu já i ne zrovna marginální překonání sebe sama. Věděla jsem ale, že do toho chci jít, že je to příležitost, která se nenaskytne každý den. Mluvit s Petrem Fialou poměrně dlouhou dobu takto osobně pro mě bylo potvrzením toho, že je to člověk na správném místě. Post premiéra je jakýmsi nositelem morálních hodnot celé země. A já jsem upřímně vděčná za to, že tuto roli konečně zastává někdo, kdo morálku skutečně má. To naší zemi několik let zoufale chybělo.

Řekla jsi, že i k práci hodně využíváš sociální sítě. Jak si udržuješ přehled o aktuálním dění a kolik času trávíš sledováním médií?
No jejej, tolik, že je to na mě občas až moc. Pro mou práci je nepostradatelné být v obraze, proto je sledování médií nezbytnou součástí. Fenomén sociálních sítí je něco, co nám bytí v obraze usnadňuje, ačkoliv příval všelijakých informací je náročný a ne vždy je lehké se v něm vyznat. Vlastně jsem se takovému tématu věnovala ve své diplomové práci, kde jsem zkoumala roli médií v každodenním životě příslušníků generace Z. A ta mi otevřela oči. Ještě před pár lety jsme pojem sociální sítě neznali a dnes jsou běžnou součástí našich každodenních životů. Je to děsivý.

Dvanáct let jsi tancovala za taneční skupinu A.dance Company, se kterou máš za sebou i několik úspěšných mistrovství. Když jsi mi o tom dva roky zpět povídala při našem rozhovoru, už jsi působila „jen“ jako trenérka. Jak to máš s tancováním teď? Najdeš si na něj ještě čas?
Aktuálně trénuju děti od tří do patnácti let, bohužel už stíhám jen pondělní tréninky. Vlastně ani nevím, jak to bude příští rok, až dostuduji. Ačkoliv bych se tanci moc ráda věnovala víc, stíhat poslední ročník vejšky, tréninky a práci zároveň mi dává dost zabrat. Nedej Bože, abych měla nějakej společenskej život! (směje se)

Vždy jsem od tebe slýchávala, že se chceš vydat spíše mediálním směrem, což se ti povedlo. Máš vytyčené nějaké kariérní cíle? Láká tě i práce s mluveným slovem, moderace?
Konkrétní cíl vytyčený nemám. V životě mě už překvapilo tolik věcí, že si ani netroufám odhadnout, co vše mi ještě přinese. Já jsem ale hroznej perfekcionista a nejsem nikdy spokojená s tím, co dokážu. Vždy musím jít dál a nikdy se necítím na cílové rovince, naopak potřebuji překonávat další překážky. Nevím tedy, jestli je vůbec reálná vidina toho, zda dosáhnu pomyslného cíle. To je podle mého ale hrozně nezdravý přístup a vůbec si z toho neberte příklad (směje se). Jestli mám říct ale i tak něco konkrétního, chtěla bych při práci cestovat. To je sen.

K tomu, abych dělala moderátorku, mě nabádá spousta lidí z mého okolí. Ale já nevím. Na jednu stranu ano, láká mě to, vždycky mě moc bavilo něco moderovat, baví mě i rozhovory… Takže možná ano, možná to jednou zkusím.

Věnuješ se stále i uměleckému psaní? Máš na svém bucket listu třeba vydání knihy?
Poslední dobou píšu jen poezii. Nemám ale ambici to nějak vydat, píšu jen na instagramovou stránku @pomilovana, a to ještě dost sporadicky. Vydání knihy ale plánuju, to jsem chtěla vždycky. Představu pomalu tvořím, zatím jen v hlavě, ale ještě si ji nechám pro sebe.

Co bys na základě svých zkušeností doporučila mladým lidem, kteří chtějí vstoupit do světa žurnalistiky/publicistiky?
Nevím, jestli jsem na to ten správný člověk, sama se ještě učím. Určitě je ale důležité se nebát. Všichni někdy uděláme krok vedle, každý den holt nemůže být tím nejlepším a je přirozené, že vždycky bude někdo lepší než vy. Pokud ale dovolíme, aby nás tyto strachy zahnaly do kouta, nikdy se nikam neposuneme. Mladým lidem, kteří chtějí vstoupit do světa médií, bych tedy primárně doporučila, aby se nebáli. Žijeme v době, kdy můžeme dělat v podstatě cokoliv chceme. Máme obrovské štěstí, že můžeme nahlas říct svůj názor, že můžeme studovat, plnit si sny a čerpat inspiraci po celém světě. Nesmíme se bát pohnout z místa. Ne vždy se bude všem líbit to, co děláte, ale o tom to je. Vždyť co nejhoršího se může stát?

Chtěla bys na závěr něco vzkázat aktuálním či budoucím studentům VŠKK?
Vysoká škola má kouzlo v tom, že stmeluje lidi se stejnou zálibou. Ačkoliv jsme byli všichni jiní, spojovala nás určitá vášeň. Čerpejte z toho, co jde. Buďte vděční za to, že máte možnost tu studovat, a hlavně si užijte každý moment naplno. To vám už nikdy nikdo nevezme.

Autor: Tereza Bartošková