Aktuality

MgA. Sára Vůchová: Psaní mi poskytlo svobodu

16.5.2025

Sára Vůchová absolvovala bakalářské i magisterské studium literární tvorby. Psaní ji lákalo už v raném věku, do světa fantazie začala však více utíkat až během studia grafického designu na střední škole, které ji zdaleka tolik nenaplňovalo. Aktuálně má na kontě dva romány, povídky ve čtyřech sbírkách a psaní kloubí s prací v nakladatelství.

„Měla jsem celkem naivní představu o tom, jak knižní trh funguje, o tom, že redaktoři skutečně všechny rukopisy čtou a že pokud máte talent, máte vyhráno. Teď už nepřemýšlím jen nad příběhem jako takovým,“ říká v rozhovoru Sára. „Nevím, kde budu za pět let, jen doufám, že někde, kde mě to bude bavit. Snových projektů mám hodně.“ Více o Sářině tvorbě a práci si můžete nejen přečíst, ale také se s ní můžete osobně pobavit na veletrhu Svět knihy v rámci autogramiády u stánku Literární akademie VŠKK.

Změna směru a důležitost kontaktů 

Od mala jsi tvořila. Nejdříve ses věnovala kreslení – i proto jsi šla studovat grafický design. Později jsi začala více psát. Psaní jsi vnímala jako únik. Co tě vedlo k „utíkání“ do fantazie a kdy ses rozhodla, že se psaní budeš více věnovat? 

Já se i psaní věnovala od mala, kreslila jsem si komiksy, vymýšlela příběhy pro panenky… Kreslení ale bylo to, co všichni viděli, takže jsem už jako malá přijala, že půjdu na uměleckou školu. K překvapení všech jsem se tam ale necítila moc dobře. Nevím, jestli je to ADHD, nějaká lehčí forma autismu nebo co, ale mám hrozně silnou potřebu vlastní autonomie. Neumím dělat věci na povel, „na zakázku“, vždycky se vzepřu. A když studujete grafický design, přesně takhle fungujete. Máte zadání a s tím se musíte poprat, i když byste radši dělali něco jiného. Měli jsme tehdy navíc dost šílený rozvrh, kupu náročných domácích úkolů a minimum volného času. To všechno vedlo k tomu, že jsem někdy ve třeťáku úplně vyhořela. Psaní mě tehdy zachránilo, protože mi poskytovalo svobodu, kterou jsem hledala.

Na Festivalu tvůrčího psaní jsi řekla, že bez studia na VŠKK bys pravděpodobně nebyla publikovanou autorkou. V čem konkrétně tě studium ovlivnilo a obohatilo? 

Poukazovala jsem tehdy hlavně na to, jak důležité jsou v tomto oboru kontakty, což jsem dříve nevěděla. Měla jsem celkem naivní představu o tom, jak knižní trh funguje, o tom, že redaktoři skutečně všechny rukopisy čtou a že pokud máte talent, máte vyhráno. Jenže český knižní trh je hrozně malý rybníček, redaktorů nás je tu napříč nakladatelstvími pět a půl a těch rukopisů je hrozně moc. Ne vždycky je zkrátka možné věnovat se každému z nich opravdu poctivě. V tom ty kontakty pomáhají, protože pokud už přicházíte s nějakým doporučením, odliší vás to od dalších dvaceti lidí a máte větší šanci, že se vámi někdo bude chtít zabývat.

Tvá první kniha Zlatá značí osud vyšla i díky tomu, že rukopis do nakladatelství Yoli poslal Leoš Kyša aka František Kotleta, ke kterému jsi chodila na tvůrčí dílnu. Bylo Yoli tvou první volbou? 

Ještě o něco dřív jsem Zlatou posílala do CooBoo, kde knihu nevzali. CooBoo fungovalo déle než Yoli, takže většinu YA knih jsem znala odsud. Yoli jsem tehdy upřímně zas tak dobře neznala, takže o to větší překvapení to bylo.

Kniha se musí vysedět 

Přiblížila bys proces od poslání rukopisu až po vydání knihy? Jak probíhala komunikace s týmem nakladatelství? 

Většina toho procesu sestává z čekání. Pošlete rukopis a čekáte. Pak se dozvíte, že to vyšlo, a zase čekáte. Podepíšete smlouvu a zase čekáte. Zhruba po roce vám někdo pošle rukopis s úpravami ke kontrole. Na tom se chvilku točíte, posíláte si to s redaktorem tam a zpátky, dokud nejsou všichni spokojení a kniha nejde do sazby. Pak vám ji pošlou ještě na poslední kuk a tím vaše práce na knižním bloku končí.

Měla jsi možnost ovlivnit obálku knihy?

Jsem dost specifický příklad – obálku ke Zlaté jsem si dělala prakticky sama. Poslala jsem redakci návrh a oni ho vzali. U Sphinx už to bylo jiné, protože tam obálka vznikala na zakázku u ilustrátorky, ale já se pak hodně angažovala u výběru fontu a tak. Není to ale úplně standard, většinou nakladatelé nemají rádi, když jim autoři do práce moc kecají.

Jak se ti dařilo skloubit psaní knihy se studiem, prací a volným časem? Jak to máš teď, najdeš si na psaní, ale i odpočinek dostatek času? 

Musím říct, že během studia to bylo mnohem jednodušší. Pracovala jsem příležitostně, kdy se dalo, a pořád jsem se snažila si na psaní nějaký ten čas „schovat“. A šlo to. Teď během práce je to těžší, tím spíš, že jako redaktorka trávím většinu své pracovní doby čtením, psaním a opravováním, ale pořád se to dá. Chce to ale trochu snahy a disciplíny, umět si ten čas prostě udělat. Rozhodně se ale nebičuju nebo tak – pokud cítím, že jsem unavená nebo že se mi opravdu nechce, nelámu to přes koleno. Odpočinek je taky důležitý. Přistupuju k tomu opravdu hodně intuitivně.

Jak vypadá tvůj tvůrčí proces? Máš nějaké rituály nebo rutiny, které ti pomáhají psát?

Já jsem v tomhle ohledu hrozně nudná. Mám jen dva stavy: buď píšu, nebo nepíšu. Žádné rituály nemám, jedu podle toho, jak se cítím a jak stíhám. Jediné, co vyžaduju, je klid a ticho.

Věříš na tvůrčí krizi, nebo je to podle tebe výmluva a něco, co se dá zdolat s pomocí různých kreativních technik? Cítíš se při psaní někdy ztracená?

Je pravda, že se mi občas stalo, že jsem se někde zasekla. Podle mě je ale jediný způsob, jak se „odseknout“, a to sednout a psát. Odpočinek někdy pomůže, ale někdy ne, a pak prostě jiný způsob není. Měla jsem takový stav po ukončení studia na VŠKK, po pěti letech téměř neustálého psaní. Dolehlo to na mě a chvíli jsem nedokázala zplodit nic rozumného. Nechtěla jsem se ale „flákat“, tak jsem začala psát fanfikce v angličtině – když už nic jiného, aspoň si vyzkouším práci s novým jazykem a něco se naučím. Rozjela jsem se tak, že jsem téměř rok nedokázala dělat nic jiného, tak moc mě to bavilo. Jakmile jsem byla hotová, okamžitě jsem začala vymýšlet a připravovat příběh, na kterém pracuji momentálně. Hodně mě to nakoplo.

Young adult, temnější témata a kočky

První knížku jsi psala už na střední škole. Jak vnímáš svůj tvůrčí vývoj? V čem je tvé psaní dnes jiné?

Myslím, že hlavní rozdíl je v tom, že nepřemýšlím už jen nad příběhem jako takovým. Hodně si uvědomuji žánry, cílovou skupinu, jazyk, spoustu dalších věcí, které jsem dřív moc nevnímala. Ráda si teď s tímhle vším hraju. Rozdíl je ale přirozeně i ve věku – Zlatou jsem začala psát před deseti lety jako středoškolačka. Sama teď ve svém psaní hledám něco trochu jiného než tehdy. Čím dál tím víc mě lákají temnější, serióznější témata a opustila jsem takové to teenagerské drama, které je ještě patrné ve Zlaté. Dá se říct, že jsem se od young adult posunula k new adult, do takové té lehce dospělejší sféry.

Dále máš na kontě povídku ve čtyřech sbírkách a v červenci vyšla tvá druhá sólová kniha Sphinx. Můžeš ji čtenářům a čtenářkám trochu přiblížit?

Sphinx je definice toho, co mě na žánru YA/NA hrozně baví. To, jak je flexibilní, co všechno dokáže pojmout. Snoubí se tu contemporary romantika s temným thrillerem a s přimhouřením jednoho oka i pár fantasy prvků, jejichž přítomnost ponechávám na interpretaci čtenáře. Navíc kniha vznikla trochu na truc: jednou na hodině literární dílny padlo, že existují témata, o kterých lidé prostě nechtějí slyšet a nepřejí si s nimi být konfrontováni. Mezi nimi bylo i mužské znásilnění. Jinými slovy, čtenáři se v pohodě přenesou přes to, když je v knize znásilněná ženská postava, ale jakmile je znásilněná mužská postava, je to problém. Hrozně mě to tehdy naštvalo: vždyť to není fér ani k těm chlapům, co si něčím takovým prošli, ale ani k nám, ženám. Dlouho mi tohle tvrzení leželo v hlavě, až jsem napsala Sphinx, která toto téma obsahuje.

Zároveň je to první kniha, kterou jsem zasadila do českého prostředí, což mi dřív dělalo velký problém. Nevnímala jsem totiž české prostředí jako atraktivní. Upřímně ho tak pořád ještě úplně nevnímám, protože si stojím za tím, že většina čtenářů YA literatury dá jednoznačně přednost zahraničním autorům a cizímu prostředí před tím, co kolem sebe sami každý den vidí. A chápu to. Snažím se si k tomu ale hledat cestu a tak trochu doufám, že si k tomu skrze mě třeba najdou cestu i další.

Co tě k young adult ještě přitahuje? 

Ta ohromná svoboda. YA není technicky vzato žánr, ale modus, soubor určitých prvků (věk hrdinů, prostředí, povaha problémů, s jakými se potýkají), který se přicucne k jinému žánru a modifikuje ho. Můžeme tak mít YA fantasy, YA detektivku, YA thriller, YA romantiku… Teoreticky by mohl existovat i YA western, ale na to ještě nikdo nenašel odvahu. Každopádně to je to, co mě na YA baví. Je ohromně různorodé. Nedokážu si představit, že bych měla celý život psát jen detektivky, nebo romantické knihy. Přestalo by mě to bavit. YA mi dává možnost si dělat, co chci, hrát si s různými žánry.

V tvých příbězích narážíme na kočky – jaký pro tebe mají význam, proč se v tvé tvorbě objevují?

Teď už je to takový můj inside joke. Začala to kniha Zlatá značí osud, kde jsou postavy napůl lidé a napůl kočky. Když jsem pak začala vymýšlet Sphinx, kočky tam vůbec neměly figurovat, jenže pak jsem začala vymýšlet název strip klubu, kolem kterého se celý děj točí, a napadlo mě Sphinx – a odsud se tak nějak samovolně rozvinula celá ta dějová linka s kočkou, která se napříč knihou objevuje, aniž by měla nějaký specifický účel. Připadalo mi to prostě jen zábavné. A tehdy jsem si umanula, že ať už budu psát jakoukoliv knihu, vždycky tam někam zakomponuju kočku. Jen tak. Aby čtenáři věděli, že jsem to já. Časem se z toho možná stane hra, kdy já budu kočky do svých knih schovávat a čtenáři je budou hledat… nevím. Líbí se mi ta představa. A ano, i v mé rozpracované knize kočky jsou, i když zase trochu jinak.

Mohla bys prozradit více o knize, na které aktuálně pracuješ?

Opět jsem to YA/NA pojala z trochu jiné stránky. I tady příběh osciluje mezi thrillerem, detektivkou a romantikou, ale tentokrát v trochu jiném duchu. Hlavní hrdina je podvodník, který se vetře do bohaté rodiny, aby jim ukradl vzácnou hrací skříňku ze ztracené Jantarové komnaty. Jenže rodina má ve skříni pár svých kostlivců, a jak hrdina postupně odhaluje její tajemství, začíná se ztrácet v tom, co je skutečnost a co pouhý podvod. Je to asi nejnáročnější kniha, kterou jsem psala, ale ohromně mě to baví.

Z autorky redaktorkou v nakladatelství 

Co bys doporučila začínajícím autorům, kteří se chtějí pustit do psaní knihy?

Zkoušet psát nanečisto. Povídky, fanfikce, cokoliv. Rozepsat se. Málokdo dokáže sednout a jen tak napsat knihu, aniž by měl jakoukoliv předchozí zkušenost. Než se člověk dostane do bodu, kdy je opravdu schopen napsat dobrou knihu, trvá to, a to je v pohodě. Není kam spěchat.

Jaké literatuře dáváš přednost jako čtenářka? Je nějaká konkrétní kniha, která tě v poslední době zaujala?

Já už ve volném čase prakticky nečtu, čtu výhradně v rámci své práce, když vybírám tituly pro naši YA edici. Za poslední rok jsem ale natrefila na spoustu zajímavých věcí, z nichž většina u nás časem vyjde, takže jim rovnou můžu udělat takové malé promíčko. První je The Female of the Species od Mindy McGinnis, která vyjde koncem léta. Ta mě hodně bavila – takové temnější, mrazivé čtení, zabývá se sexuálním násilím a zkoumá, kde přesně je hranice mezi dobrem a zlem a co znamená spravedlnost. Četla jsem ji před rokem a bylo to po dlouhé době, co jsem fyzicky nedokázala knihu odložit. A pak druhá, která by měla vyjít někdy příští rok, je This Fatal Kiss od Alicie Jasinske, což je taková polyamorní romantasy z prostředí slovanského folkloru. Máme tu tedy milostný trojúhelník mezi rusalkou, exorcistou a lesním duchem. Oproti předchozí knize je to super vtipná oddechovka.

Jak ses k práci v nakladatelství dostala?

I zde zafungovaly kontakty. Nášs programový ředitel totiž dělával programového ředitele v Euromedii. Znal mě odtamtud jako autorku. Když jsem tedy do Grady napsala, že hledám práci a jestli by pro mě něco neměli, okamžitě mě pozval na pohovor. Byla to ohromná náhoda a já jsem doteď strašně vděčná za to, že byl ochotný mi dát šanci a že mi umožnil věnovat se tomu, co mě baví nejvíc: YA. Mou prací je tedy vybírat vhodné YA a NA tituly ze zahraničí a připravovat je k vydání. Zdá se to trochu repetitivní, ale díky tomu, jak různorodý tenhle žánr je, se s každou knihou pracuje jinak. A to mě baví.

V čem tě práce v nakladatelství obohacuje i jako autorku? Je něco, co tě třeba překvapilo?

Díky VŠKK jsem měla o práci v nakladatelství celkem dobrou představu i před svým nástupem do Grady, takže se nedá říct, že by mě něco překvapilo – ani jako autorku. Možná snad to, jak odlišný přístup různých nakladatelů může být. Měla jsem zkušenost pouze s Yoli a tam to zkrátka probíhalo trochu jinak. Jsou to ale opravdu spíš dílčí věci. A co se toho obohacení týká, je to neustálý přísun inspirace.

Kde se profesně vidíš za pár let? Je nějaký projekt nebo typ knihy, na kterém bys chtěla pracovat?

Já tak daleko dopředu nepřemýšlím. Teď jsem tady a uvidím, co bude dál. Je spousta věcí, které bych chtěla v životě vyzkoušet, v rámci oboru i mimo. Nevím, kde budu za pět let, jen doufám, že někde, kde mě to bude bavit. A snových projektů mám hodně. Teď třeba ten, na kterém pracuji. Pak se zas posunu někam jinam.

Sociální sítě a Svět knihy

Jak vnímáš roli sociálních sítí ve svém životě? Jsou pro tebe jako pro autorku nebo pro tvou další práci důležité? Je ti tahle forma prezentace příjemná?

Budu upřímná, poslední dobou je vnímám spíše negativně. Nevím, jestli je to tím, co se ve světě děje, nebo tím, že na sobě pozoruji určitou potřebu zpomalit, ale vyhýbám se jim. Ani jako autorka jsem to se sociálními sítěmi nikdy moc neuměla. Nevadí mi mluvit před lidmi nebo odpovědět na pár otázek, ale neumím se prodat. Je to asi i tím, že mi většina influencerů a content creatorů, zejména pak těch, co se snaží něco propagovat, připadá trochu cringe a běžně se potýkám s takovým tím second-hand embarrassment. Nevím proč, prostě to tak mám. Představa, že se pak sama snažím v nějakém videu někoho „zmanipulovat“ ke koupi svých knih… Uf. Jak říkám, neumím to a myslím, že to nikdy ani umět nebudu. Vlastně ani nemám snahu se to naučit. Za klávesnicí počítače je mi líp.

Sleduješ recenze a komentáře na svou tvorbu, nebo se tomu raději vyhýbáš?

Moc to nesleduju. Nevyhýbám se tomu ze strachu nebo tak, ale vlastně mě to ani moc nezajímá. Vždycky budou lidi, kterým se má tvorba nelíbí, stejně jako budou ti, kterým se líbí, i když jich třeba bude jen pár. Všechno je ohromně subjektivní a ne každá kritika je pro mě jako pro autorku přínosná. Samozřejmě mě potěší, když mi někdo napíše, že právě dočetli Sphinx nebo Zlatou a že se jim to ohromně líbilo, a všech komentářů a recenzí, které se ke mně dostanou, si moc vážím. Zároveň ale nejsem ten typ, co by do čtyř do rána prolézal internet a hledal, co o něm kdo napsal. Píšu zejména proto, že to baví mě, a to, že to pár dalších lidí baví číst, je jen taková přidaná hodnota.

Můžeme tě potkat na letošním veletrhu Svět knihy na stánku VŠKK/Literární akademie. Jaké další příležitosti jsi díky VŠKK dostala? 

Ano, v neděli 18. května tam mám od 11 hodin autogramiádu, tak se stavte. Jinak pravidelně dostávám pozvánky na Čtení ve vlaku, ale většinou se kvůli práci nestíhám účastnit. Příští rok to snad klapne.

Je něco, co bys chtěla aktuálním nebo potenciálním studentům VŠKK na závěr vzkázat?

Rozhodně si svá léta na škole užívejte, co to jde. Já bych se tam vrátila hned.

Ještě jednou vás zveme na Svět knihy, který bude probíhat od 15. do 18. května na pražském Výstavišti. Přijďte za námi na stánek KC005 a kromě Sáry se setkejte i s dalšími autory z řad vyučujících či absolventů školy. Těšit se můžete i na workshopy tvůrčího psaní, které proběhnou ve čtvrtek v sále

Karla Čapka. Podrobnosti o programu najdete na webu LA. 

Text: Tereza Bartošková