Aktuality

Kateřina Herodesová: Na Nově jsem vyrostla, Keňa mi otevřela oči

28.4.2026

Na VŠKK absolvovala bakalářské studium literární tvorby. Dnes pracuje v jedné z nejsledovanějších zpravodajských redakcí v Česku, TN.cz. Zároveň se věnuje dobrovolnictví v Keni, kde pomáhá s aktivitami neziskové organizace Projekt Rael. „Každý může udělat svět lepším, jen se pro to musí rozhodnout,“ říká Kateřina Herodesová.

Odpovědnost, adrenalin a endorfiny
Jak ses dostala k současné práci na Nově, do redakce TN.cz?

Přijde mi to už dávno, ale dodnes si pamatuju, jak mi zavolala paní z HR a pozvala mě na pohovor. Ta cesta ale začala nevědomky mnohem dřív. V podstatě jsem na Nově vyrostla. U nás doma vždy běžely Televizní noviny nebo Snídaně s Novou, a tak pro mě při hledání práce byla Nova jasnou volbou. Poslala jsem životopis, prošla pohovorem i stáží, která mě utvrdila v tom, že chci pracovat právě na TN.cz. Vyšlo to a já nelituju.

Co tě na práci pro TN.cz nejvíc naplňuje?
Už jako malá jsem ráda psala – od časopisu na prvním stupni základky přes blogy až po první zkušenosti v redakcích. Psaní je určitě jednou z věcí, které mě na TN.cz naplňují nejvíce. Baví mě pestrost článků, široký záběr témat a to, že jsem díky tomu stále v obraze a vím, co se děje na domácí i zahraniční scéně. A to nemluvím jen o politice, která vždy byla mým oblíbeným tématem. Každý den je podobný, a přitom jiný. V neposlední řadě jsou to ale také kolegové. Máme super partu, na kterou nedám dopustit. Nebojím se říct, že jsem tu našla ty správné lidi na celý život.

Říkáš, že každý den je podobný, a přitom jiný. Jak to myslíš?
Náplní mé práce je psaní a editování článků. Člověk ve zpravodajství ale nikdy neví, co mu nový den přinese. S kolegyní jsme nedávno měly společný pracovní víkend a říkaly jsme si, že bude klid. A bum – začala válka v Íránu. Psaly jsme jeden článek za druhým a ke klidnému víkendu to mělo daleko. Právě tenhle adrenalin při velkých událostech je ale to, co na tom mám ze všeho nejradši. Když člověk zjišťuje a ověřuje informace a předává je celému světu. Je to obrovská zodpovědnost a k celé té práci přistupuju s obrovským respektem a pokorou, ale zároveň je to přesně ten důvod, proč mě to tak naplňuje.

V našem dřívějším rozhovoru jsi říkala, že je pro tebe obrovskou výzvou každý den. Máš to stále tak? Co pro tebe bylo nebo stále je v práci nejtěžší?
Mám pocit, že jsem se za ty roky posunula. Nemůžu hodnotit, jestli i výkonnostně, ale spíš sama v sobě. Dny, kdy se děje nějaká obří událost, jsou vždy výzvou – člověk musí zvládnout stres, zachovat chladnou hlavu a správně vyhodnocovat informace. Náročné ale občas bývají i obyčejné dny, ne vždy vstane člověk pravou nohou. Ale jak se říká – cvičení dělá mistra. Je to stres, který mi ale vhání do těla hromadu endorfinů.

Zvídavost, odhodlanost a práce s kritikou

Jak jsi na tom s odolností vůči tlaku (např. časovému) a kritice, které jsou v médiích poměrně běžné?
Tlaku a kritice se člověk ve veřejném prostoru nevyhne. Relevantní zpětnou vazbu si beru, ale z anonymních urážek si těžkou hlavu nedělám. Na Nově jsme nedávno spustili skvělou kampaň Hejt není názor, která přesně o tomto pojednává. Ale přiznávám, že pár zpráv mi v hlavě zůstalo dodnes. Co se týká časového tlaku, občas je to velký stres, ale často i docela zábava. Naučila jsem se psát články poměrně rychle a mnohdy tak soutěžím sama se sebou (směje se), ale i u mě občas samozřejmě zapracuje nervozita. To je ale podle mě normální.

Pro tvou práci je důležité být v obraze. Změnil se tvůj vztah k informacím, médiím, sociálním sítím poté, co ses ocitla „na druhé straně“, v redakci?
Určitě. Teď vidím, kolik práce za každou zprávou stojí. Redaktor musí informace nejen ověřit, ale také je podat srozumitelně a přinést něco nového – což je v době AI mnohdy docela výzva. Média jsou zkrátka prostředníkem mezi odborníky a širokou veřejností. To je naše novinářská povinnost.

Je na Nově prostor pro mladou generaci, pro lidi, kteří ještě nemají tolik pracovních zkušeností – třeba přímo pro studenty VŠKK? Co by zájemci o takovou práci neměli postrádat?
Rozhodně ano! Na červen například plánujeme Nova News Academy, kde si studenti mohou vyzkoušet práci redaktorů a reportérů. Myslím, že to bude skvělá zkušenost pro všechny, kteří se chtějí stát novináři. Nabízíme i studentské stáže. Možností je spousta a stačí nám napsat. Řekla bych, že člověk, který má o takovou práci zájem, by určitě měl být hlavně zvídavý a odhodlaný. Všechno ostatní se dá naučit. A když se to nepovede, alespoň to zkusil.

I malá pomoc mění životy

Důležitou součástí tvého života je i dobrovolnictví. Už jako malá jsi přemlouvala mamku, aby ti adoptovala sourozence z Afriky. Nakonec sis takovou příležitost našla sama, když ses propojila s neziskovou organizací Projekt Rael, která pomáhá v Keni. Proč ses rozhodla podílet právě na jejích projektech a začala s podporováním Emstona?
Zpočátku to bylo vlastně náhodou. O Projektu Rael jsem se doslechla přes tetinu kamarádku a kontaktovala je. Nejprve jsem začala s podporou Emči, jak už Emstonovi říkám, díky které začal chodit do školy. V roce 2022 jsem se pak do Keni s touto neziskovkou vydala a v roce 2023 se oficiálně přidala i do týmu. Aniž bych to původně plánovala, stala se z toho každodenní součást mého života.

Od roku 2022 tak každý rok v lednu jezdíš do Keni i osobně. Jak vzpomínáš na svou první cestu a na setkání s Emčou a dalšími místními lidmi?
Měla jsem hrozný strach a spoustu předsudků. Bála jsem se nekomfortu, pavouků… A to všechno tam fakt bylo. Zároveň jsem tam ale potkala skvělé lidi se srdcem na dlani. Nemají toho mnoho, ale pro ostatní by se rozdali. Tamní děti často neměly ani boty, přesto jim k úsměvu stačilo málo. Včetně Emči, který byl zpočátku hodně rozpačitý a stejně tak i já. Byl to úplně jiný svět. Svět, který mě pohltil svou otevřeností a skromností. Uvědomila jsem si spoustu věcí a hromadu svých problémů přestala brát tak vážně. Myslím, že mi to hodně otevřelo oči.

Co tě Keňa naučila?
Naučila mě trpělivosti, skromnosti a schopnosti vidět radost i v maličkostech. A že každý může udělat svět lepším, jen se pro to musí rozhodnout. Jasně, nikdy nedokážete zachránit celý svět, nikdy nepomůžete všem dětem v celé Africe. Ale i ta jedna malá pomoc může Emčovi změnit celý život. A to má za mě neměřitelnou hodnotu.

Kdybych se snažila vyjmenovat, co všechno jste s Projektem Rael zvládli a vybudovali, byl by to pestrý seznam. Můžeš aspoň ve zkratce přiblížit, jak se třeba ty konkrétně angažuješ?
Starám se hlavně o sociální sítě a práci s textem – web, newslettery nebo obecnou komunikaci se sponzory. Náš tým je ale poměrně malý, a tak všichni řešíme všechno. Ať už je to trénování našeho tanečního týmu přímo na místě nebo vedení dobrovolnické výpravy, tak řešení méně příjemných věcí – třeba když máme ve zdravotní ordinaci velké množství dětí s malárií a potřebujeme nakoupit další antimalarika. Co se pak týká práce na místě, tak ta bývá různorodá. V lednu například moje skupina dobrovolníků stavěla dílnu pro středoškoláky, kde se učí praktické dovednosti, jindy jsme třeba stavěli okapy, aby místní mohli využívat dešťovou vodu, nebo jsme pro děti pořádali sportovní den. Vždy také navštěvujeme děti z našeho Programu na podporu sirotků a dětí z nejchudších rodin, abychom věděli, jak se jim daří.

Jak může člověk pomoct? Jaké jsou formy podpory a jaká pomoc je nejvíc vítaná?
Na to je jednoduchá odpověď – jakákoliv forma pomoci je vítaná. Velmi potřebná je samozřejmě finanční pomoc, a to jak konkrétního dítěte, trvale jakoukoliv částkou na rozvoj projektu, nebo třeba pomoc na konkrétní činnost. Možnosti jsou ale i jiné. Aktuálně například sháníme místo, kde bychom mohli uchovávat věci, které plánujeme do Keni postupně odvést, čas od času také hledáme prostory pro prezentace a přednášky. Pomáhá i to, když o nás lidé mluví a šíří povědomí. Právě díky lidem, kteří nás jakýmkoliv způsobem podporují, se může projekt dál rozvíjet.

Ve třech letech jsi začala s tancováním a roky jsi tancovala za taneční skupinu A.dance Company. Později jsi působila jako trenérka dětí. Zavedla jsi i hodiny tance v Keni. Věnuješ se tanci i nadále? Věnuju, ale bohužel už jen poměrně omezeně. Stále působím jako taneční lektorka a občas si i sama zajdu na lekci, ale už toho nestíhám tolik, co dřív. U tancování ale stále zůstávám i tak, i když občas jiným způsobem než dřív. Vloni jsem například moderovala závěrečnou taneční akademii a čeká mě to i letos.

Když se podíváš na svou cestu od studia po současnost – co tě nejvíc překvapilo nebo formovalo?
Nejvíc mě překvapilo, jak nečekané zkušenosti a setkání formují naši cestu. A že otevřenost příležitostem a odvaha vystoupit z komfortní zóny často vedou k těm nejdůležitějším životním lekcím.

Autorka textu: Tereza Bartošková