Aktuality

Vyučující: MgA. Marian Beneš, Ph.D., Master QEP

25.7.2022

V dnešním rozhovoru jsme vyzpovídali Mariana Beneše, vedoucího specializace a ateliéru Fotografie a audiovize (Magisterské studium), který stál už u samotného zrodu VŠKK. Kromě výuky na naší škole se zabývá mnoha dalšími aktivitami, které jsou svázány s jeho profesí – je kupříkladu kapitánem českého týmu v nejvýznamnější celosvětové soutěži ve fotografii, World Photographic Cup. Na svém kontě má mnoho projektů i ocenění, ale co je nejdůležitější: jeho práce je i jeho koníčkem.

Co byste zařadil mezi největší výhody VŠKK?
Vzdělávání je o vizi a o naplňování té vize. Na naší škole je to jasné. Chceme pracovat s mladými lidmi, kteří mají chuť a vůli tvořit – a mají z toho radost. Vyučující jsou u nás lidé s pedagogickými zkušenostmi, kteří ovšem netráví čas v kabinetu, ale aktivně a úspěšně fungují v profesním světě. Tato kombinace tomu dodává jedinečný esprit, vytváří dynamický prostor pro kreativní činnost, pro vzájemné tvůrčí ovlivňování a pro přípravu talentovaných studentů do praxe. Každá dobrá škola musí být postavena na pevných a ověřených hodnotách, nikoli jen na pomíjivých trendech. To ale může vést k určité neobratnosti v reakcích na aktuální profesní požadavky. VŠKK má v tomto ohledu výjimečnou pozici. Ctí řemeslo a tradici a současně jde operativně vstříc novým směrům. No a samozřejmě, že mezi naše velké výhody patří „Domeček“, kde si lze nezávazně popovídat a dát si k tomu kávu nebo pivo… : )

Jak jste se vlastně dostal k výuce na naší škole?
Oslovil mne pan jednatel a jeho nabídky si dodnes moc vážím. Hledal profesionály, kteří jsou aktivní a současně mají zkušenosti s výukou. Bylo to ještě předtím, než se vysoká škola měla otevřít, a tak jsem se rychle vnořil do víru příprav. Potkal jsem skvělé lidi, v malém týmu jsme rozjížděli velkou věc. Přesto, že nás na začátku bylo jen pár, muselo vše fungovat. Nebyl moc čas se ptát, ovšem ani dělat chyby. Zodpovídal jsem za start ateliéru Fotografie a audiovize, ovšem v úvodu rovněž za celou Katedru Vizuální tvorby. Na nějakou dobu se ze mne stal mnohem více mediátor a úředník než výtvarník. Bylo to intenzivní, zajímavé, ale také náročné. Moc se toho nenaspalo. Rozhodně to stálo za to! Když se vám něco rodí pod rukama, máte na to přímý vliv a vidíte výsledky, je to nepopsatelný pocit. Ten jistě zná každý tvůrce, a v přeneseném slova smyslu to byla kreativní činnost jako každá jiná. Dostali jsme skvělý prostor postavit program ateliéru a specializace podle vlastních představ. Byl to cenný dar.

Zabýváte se digitálním designem. Jak se tomuto oboru daří v českém prostředí?
V naší zemi máme neskutečné množství mladých talentovaných autorů. Těší mne, že nastupující generace nachází příležitosti, jak talent a um uplatnit. Za poslední léta se obor opravdu hodně změnil, zrychlil, zdynamizoval. S vývojem digitálních technologií je dnes hodně žádané rozpohybování obrazu, animace, videa. Nicméně statická fotografie má stále své pevné místo a má mnoho fanoušků jak na straně tvůrců, tak zadavatelů. V každém případě je potřeba mít znalosti nejen v tvůrčí oblasti, ale také je potřeba se orientovat v marketingu, promotion, sociálních sítích, produkcích apod. Jsou to návyky, které je nutné si osvojit a současně disciplinovaně udržet. V tomto ohledu mohou školy pomoci s rychlým rozhledem. Vytvářejí koncentrovaný prostor pro získání dovedností a pro sociální interakce, pro budování vazeb a získávání kontaktů. Škola je synergie.

Připravil a vydal jste knihu Fotografie nového milénia. Co Vás přimělo k realizaci tohoto díla?
Je to jako se všemi „velkými věcmi“. Musíte se do nich pustit po hlavě, a především nesmíte tušit, co vás čeká… : )
S prof. Miroslavem Vojtěchovským jsme dlouhá léta spolupracovali nejen v rámci školních ateliérů, ale i profesně. V začátcích, na přelomu milénia, jsme stáli u výjimečné historické události v dějinách fotografie: u přerodu analogového záznamu na jednoznačně digitální workflow. Byli jsme aktivní součástí těchto mohutných změn a nové pracovní systémy jsme také spoluutvářeli. Je potřeba říci, že se to nedělo jen u nás „doma“, ale že se jednalo o celosvětový fenomén. V té chvíli nešlo jen o faktickou náhradu halogenidů stříbra za pixely, ale zejména to bylo o nových způsobech tvorby, které zahrnovaly posuny v uvažování o kompoziční stavbě nebo např. řízenou práci s barvou. Klíčovým se samozřejmě stalo precizní postprodukční zpracování. V těchto oblastech jsem v té době měl naštěstí zkušenosti, a tak se to celé vhodně a výjimečně potkalo. Být nablízku něčemu tak významnému, a ještě mít možnost vývoj od samého začátku objevovat, ovlivňovat a ustavovat, bylo mimořádné.

V průběhu své pedagogické a teoretické činnosti napsal pan profesor Vojtěchovský řadu opravdu skvělých textů o myšlení obrazem a o vizuální komunikaci. Byla by velká škoda, kdyby toto, po střípcích publikované dědictví, zůstalo celistvě nezpracováno. Při výběru jsem mnohdy vycházel z původních autorských rukopisů. Těší mne, že současná generace tak má k těmto textům přístup – jakkoli se týkají teorie a dějin, čtou se prostě skvěle a tvoří jedinečný studijní materiál.

Při tom všem jsem nechtěl připustit, aby kniha byla vnímána jako nostalgické shrnutí práce dvou „stárnoucích zbrojnošů“. Proto jsou kromě výběru aktuálních prací absolventů a studentů zahrnuty i jejich názory na současnou pozici fotografie, často v mezinárodním kontextu. Poprosil jsem absolventy, aby napsali úvahy o tom, jakými změnami fotografie z jejich pohledu prošla a jaké možnosti mladému člověku nabízí. Protože někteří naši absolventi pracovali nebo pracují v zahraničí – u samostatně tvořících profesionálů a mnohdy také u věhlasných umělců zvučných jmen či pro světově proslulá studia – má publikace význam i z hlediska orientace v aktuálním vývoji a možností na současném profesním kolbišti.

Zadání jsem si tedy dal jasné, ovšem s realizací to bylo obtížnější… Tady platí to, co jsem psal na začátku. Nesmíte vědět, do čeho jdete. Po téměř třech letech intenzivní práce, kdy dílo nekonečně kynulo, se to konečně podařilo, a obsáhlá kniha si už nachází cestu světem. Chtěl bych poděkovat autorům všech publikovaných fotografií a textů, stejně tak jako několika blízkým z ateliéru ARF za laskavou pomoc při přípravě knihy i celé ústecké fakultě za podporu. Poděkovat bych chtěl i odborným recenzentům, docentům V. Podestátovi a J. Prokopovi. Obrovský dík patří našemu Danovi Kubcovi, který obětavě opravoval jazykové prohřešky, dbal na správné citace apod. – velký obdiv literátům! Chtěl bych pochválit výbornou tiskárnu a poděkovat jim za ochotu i svatou trpělivost. Celé by to ovšem nikdy nevzniklo bez profesní i přátelské pomoci grafika a redaktora knihy Jakuba Konupky, kterého dnes můžeme potkávat v naší budově na Pankráci. Zdaleka nešlo jen o působivý grafický design, který vytvořil, ale o stavbu celé koncepce, kterou jsem mohl intenzivně konzultovat a spoluutvářet s někým, kdo nám byl celá léta nablízku. Speciální poděkování patří panu profesorovi, výjimečné osobnosti české fotografie. Bylo mi ctí všechny ty mnohostranné řetězce a mnohovrstevnaté podněty shrnout do jednoho úhledného knižního bloku.

Začátkem května jsem v Římě za tuto publikaci přebíral jednu z hlavních cen v prestižní evropské soutěži FEP – European Photo Book Award: BEST PUBLISHER 2022. Potěšilo mne zdůvodnění komise, které je napsané na diplomu a které nepochybně naplňuje poselství knihy: „With editorial elegance, this book illustrates how the younger generation are using their creative skills in communication“. Byla to mimořádná událost plná renomovaných autorů. O významu soutěže svědčí i fakt, že si cenu osobně převzala také legenda světové kinematografie, proslulý kameraman Vittorio Storaro (spolupráce s režiséry: F. F. Coppola, B. Bertolucci, W. Allen). Snad tedy ta práce za to stála a snad se nám to možná i povedlo.

Komu byste knihu doporučil?
Při tvorbě knihy jsem myslel především na studenty a na milovníky našeho oboru. Publikace je určena i zkušeným autorům, ovšem zejména mladým talentovaným tvůrcům, kteří mají touhu hlouběji proniknout do procesních tajů fotografie. Jakkoli se jedná o obrazovou publikaci, je v ní velké množství mimořádně teoreticky, profesně i prakticky zaměřených statí. Odborné, avšak čtivé texty, tvoří její těžiště. Přál bych si, aby studium těchto psaných záznamů vedlo k poznání a k inspiraci, a třeba navedlo čtenáře na cestu dalšího tvůrčího směřování.

Jak se podle Vás daří české tvůrčí fotografii ve světě?
Je opravdu jen několik málo současných českých autorů, kteří se významně prosadili ve světě (uvedu klasiky, jakými jsou Josef Koudelka, Libuše Jarcovjáková, Antonín Kratochvíl, Jan Saudek nebo v Čechách žijící Robert Vano). U nás je tradice oboru fotografie hluboká, pevná a jsem si jist, že i nesmírně kvalitní. Z nějakého důvodu ale příliš netoužíme po poměřování sil ve světě. Je to popravdě trochu zvláštní. Mnohem progresivnější v tomto ohledu jsou, a vzorem nám mohou být, profesionálové ze Slovenska, Polska, Ukrajiny, ale také z Finska, Rakouska, Itálie, Portugalska nebo Španělska.

Příkladem jsou mezinárodní soutěže. Od roku 2013, tedy od založení, jsem za Českou republiku kapitánem zřejmě nejvýznamnější celosvětové soutěže ve fotografii, World Photographic Cup. Pořádá ji Federation of European Professional Photographers (jejíž jsme členy), Professional Photographers of America, United Asian Professional Photography a Australian Institute of Professional Photography. Za těch téměř deset let pozoruji, že z naší strany je určitě prostor pro výrazně aktivnější nasazení. Nicméně, v ročníku 2019 jsme se společně s Nizozemskem dělili o 9. příčku, což v celosvětovém kontextu určitě není špatný výsledek. V součtu všech bodů nám tehdy pomohla bronzová medaile, kterou získal Richard Horák.

Reprezentanty máme v jedné z nejvěhlasnějších celosvětových soutěží Sony World Photography Awards (Martina Dimunová, Martin Stranka, Tomáš Vocelka, Zdeněk Vošický). Těšit nás může, že máme zástupce i v nejprestižnější novinářské soutěži světa, ve World Press Photo. Kromě zmíněného A. Kratochvíla nebo např. Pavla Štechy či Jana Šibíka, bych chtěl upozornit na výborné autory mladší generace, Romana Vondrouše a Michaela Hankeho.

Současně po světě úspěšně fungují mladí profesionálové z Čech, kteří pracují v rámci větších týmů. Týká se to většinou oblastí animace, CGI, rozsáhlých postprodukčních prací apod.

Na co jste ve své dosavadní kariéře nejvíce pyšný?
Nad tím jsem se asi nikdy nezamyslel. Možná proto, že na „pýchu“ nebo spíše „hrdost“ je snad ještě trochu brzy… : ) Když nad tím v rámci otázky uvažuji, za zmínku zřejmě stojí dva směry. Tím prvním je možnost podílet se na profesním vzdělávání nastupujících generací. Za těch bezmála dvacet let jsem měl čest pracovat s mnoha skvělými studenty, fajn lidmi, kteří vytvořili mimořádná díla. Moc si té příležitosti cením a mám radost, že jsem u toho mohl být – a stále jsem! Možnost o tvůrčích věcech diskutovat, společně je posouvat, vzájemně se inspirovat, to je dar. Mnohdy si to v danou chvíli nejsme schopni uvědomit (to je v pořádku), v plné kráse se to vyjeví s odstupem času. Druhý směr, který bychom mohli nazvat „průkopnický“, je nastartování procesů digitálního zpracování, jejichž zrod jsem aktivně ovlivňoval a které jsou platné i dnes. Vše, co jsme v této oblasti objevovali, testovali a uváděli do praxe (včetně nastavení pracovních i kvalitativních procesů), teď tvoří samozřejmou a už nepřekvapivou součást každodenní profesní praxe. Obojí, byť ve velmi koncentrované podobě, se přirozenou cestou dostalo do výše zmíněné publikace Fotografie nového milénia.

Máte za sebou mnoho výstav. Jak takové události vnímáte? Co Vás na nich baví?
Výstavy jsou pro každého autora nesmírně důležité. Nemá smysl tvořit do šuplíku, práce musí ven, mezi diváky. Zúčastnil jsem se mnoha desítek exhibicí, u nás, i v zahraničí. Každá výstava představuje značné vypětí, a zejména nervozitu z toho, jak bude práce přijata veřejností. K našemu oboru to patří. Výstava vytváří prostor pro socializaci, výměnu názorů, je součástí hodnotného společenského života, příležitostí dostat se do mediálního povědomí. A při vernisáži ochutnáte nejen vzácnou příležitost popovídat si se zajímavými lidmi, sklenku dobrého vína, ale někdy také těch laskavých pět minut slávy. : )

Mám za sebou ovšem mnoho výstav, kde nejsem v pozici vystavujícího autora, ale kurátora. Tyto aktivity v posledních letech převažují. Na mysli mám zejména výstavy studentů, kde je potřeba vymyslet koncepci a rozhodnout se pro vhodnou podobu prezentace. To mne možná baví i víc. Dělá mi radost koncepci vymýšlet, ovlivňovat a současně sledovat, jak se vše rodí a doufat, že vše dobře dopadne…

Tvoříte také zakázkové reklamní práce. Povíte nám o nějaké zakázce, která pro Vás byla skutečně výzvou?
Výzvou by přirozeně měla být každá zakázka. Snažíte se naladit na přání klienta, vyjít mu vstříc a zároveň pohlídat, aby dílo vykazovalo potřebnou profesní kvalitu a pokud možno také obsahovalo určitou přidanou hodnotu. Je toho dost, a tak vždy jde o výzvy! : ) Snad mám štěstí na klienty, kteří mi vždy dovolí najít si v zadání něco zajímavého. Asi bych neuměl pracovat na něčem, co by mne vysloveně nebavilo.

Nicméně zřejmě tou největší výzvou byly projekty pro automobilový průmysl. Tam se „lámal chleba“. Není u nás mnoho autorů, kteří by v této oblasti byli erudovaní, a my jsme si navíc usmysleli, že se pokusíme nasadit laťku co nejvýše. Bylo to právě v bouřlivém období přerodu analogové fotografie do digitální, a tak bylo potřeba toho zvládnout více. Vymysleli jsme si metodu tzv. „pohyblivého světla“, kdy jsme v prostředí škodováckého mladoboleslavského muzea utvářeli dopředu zvolenou atmosféru tím, že jsme postupně osvětlovali a na digitální stěnu snímali jednotlivé části automobilů i prostředí. Dnes se jedná o postupy běžné, ale my si je tehdy v hlavě představili a doufali, že nám budou fungovat. Na scéně jsme je testovali tak dlouho, až to začalo pracovat podle představ. Mnohaletou práci pro automobilový průmysl jsme začínali v interiérech muzea, což je pro fotografování velkých objektů, jako jsou auta, netradiční, obtížné, takřka nereálné. Digitální cesta se ukázala jako ta správná.

Zmíněné principy se staly platnými i pro další žánry: průmyslovou fotografii celkově nebo pro fotografii architektury či designu – abych jmenoval několik oblastí, které jsou mi pracovně blízké. Touto cestou lze do obrazu dostat to, co oko pozorovatele nemůže nikdy spatřit v jeden jediný okamžik, ale co odráží pozorovatelovu zkušenost a to, co zůstává uchováno v jeho paměti.

Současně je potřeba říct, že v mnoha segmentech dnes vévodí CGI, tedy počítačově vytvořené obrazy, kdy už ani přítomnost fotografa, ani fotografovaného objektu není potřeba.

Co Vás v začátcích Vaší kariéry hnalo kupředu?
Je asi přirozené, že v oblasti, kterou studujete a která se stává vaší profesí a také posláním, hledáte způsoby, jak vstoupit na nové a neprobádané cesty. Je to vrozená touha každého badatele, tvůrce, umělce, fotografa nevyjímaje. Tento obor jsem studoval na několika školách, v Čechách i v zahraničí, a poznal jsem mnoho autorů různých žánrů, ke kterým jsem nadšeně vzhlížel. Měl jsem to štěstí, že mne ve vhodný moment potkal výše popsaný přerod analogu do digitálu a já jsem v tom, jak už to tak v trochu sympaticky naivním mládí bývá, chtěl udělat revoluci a dojít co nejdál… : ) To se nemohlo nikdy podařit, ale bylo mi dopřáno odhalovat novátorské cesty do té doby nepoznaných možností, které jsem obratem sdílel se svými tehdejšími studenty. Vytvořilo to hodně silný motor a radost byla hned dvojí!

Máte nějakou zálibu mimo obor, která Vám pomáhá se odreagovat?
Tím, že práce je mi koníčkem, tak při ní vlastně i odpočívám. Anebo je to jen cesta k absolutní vyčerpanosti? : ) Pravdou je, že kreativní práce naplňuje všechny emocionální složky, od naprostého stresu, bezmoci i neúspěchu, až po přívaly endorfinů, radosti a pocitů skvěle odvedené práce. Důležité pro nás je stále pracovat a neustat. Já se ale dnes zdaleka nevěnuji jen tvůrčí práci. Hodně času mi zabírá práce ve školách. Vloni jsem kupř. na nějaký čas působil na třech vysokých školách najednou a byla to jízda… Současně se snažím alespoň trochu něco udělat pro obor, vrátit mu jeho štědrost, to např. v rámci Asociace profesionálních fotografů, kde působím jako místopředseda. Více než vlastní tvorbě se dnes věnuji produkční činnosti a vedení kreativních týmů. Zodpovídám za výsledek práce a mým úkolem je, aby všechno fungovalo. Těch aktivit je asi příliš a nějak už není moc kde hledat prostor na relax. Naštěstí jsou to všechno natolik různorodé činnosti, že se lze při jedné odreagovat od druhé. Ale snažím se i trochu rekreačně sportovat (moc mi to nejde), znovu objevuji kouzlo analogové a „street“ fotografie, ovšem především jsem rád za okamžiky, které mohu strávit s mými dětmi. Rostou totiž příliš rychle.

Autor rozhovoru: Karolína Havlová