Aktuality

Vyučující: MgA. Tomáš Třeštík

18.7.2022

,,Fotografie je pro mě celoživotní zábava.“

Na MgA. Tomáše Třeštíka jste možná někdy na chodbě narazili, jelikož působí jako vedoucí zaměření Fotografická tvorba na Akademii Michael, ta má v naší budově ateliér. S koncem léta se na něj však mohou těšit i studenti bakalářské specializace Fotografie a audiovize na VŠKK. „Nezajímá mě jen to, jak mladí fotí, ale jak přemýšlí, žijou a vidí svět,“ říká úspěšný český fotograf, který rozšiřuje náš pedagogický sbor.

Tvrdíte o sobě, že jste „umělec života“. V čem pro vás toto umění žít spočívá?
Asi ve snaze mít se hezky, být obklopený milýma lidma v hezkém prostředí, dělat zajímavé věci a aktivně za tím jít. A uvědomovat si, že tomu tak je. Hodně lidí takhle žije, ale nevnímají to. Kor po dvou letech covidu a s válkou kousek od nás si člověk uvědomí, jakou kliku má. Většina mých starostí jsou oproti tomu banality. 

Co pro vás znamená fotografie?
Životní téma. Baví mě, že je to obor, ve kterém se potkává spousta věcí – není jen o správném nastavení světel apod., ale o kreativě, práci s lidmi a o potkávání se s nimi v zajímavých situacích. Každý den je jiný, za 20–25 let, co se tomu věnuju, jsem nezažil stejné focení, a to fotím třeba pro Reportér magazín, kde se všechny portréty dělají na bílém pozadí. Fotografie je pro mě celoživotní zábava.

Na které focení rád vzpomínáte? A které pro vás bylo největší výzvou?
Užil jsem si každé focení. Asi se mi nestalo, že by některé bylo vyloženě blbý. A pokud se při něm něco pokazilo? Je to možný, ale já na to rychle zapomínám a musím zaklepat, že vše šlo vyřešit. Před každém focení mám lehkou trému, trochu záměrně, protože mám pocit, že člověka vybičuje k lepšímu výkonu a k opatrnosti. Když trému nemám, zbystřím. 

Teď jsem žil např. La Putykou, pro kterou jsem fotil portréty a backstage představení Cesty (pozn. výstava skončila 15. května). Největší trému jsem měl asi při focení Josefa Koudelky pro Reportér. Je pro mě žijící legendou fotografie a chlap, který nemá focení rád. Ale už jsem po letech omlácený a více jak lidi mě spíš stresuje, když chci zkoušet nové postupy, kterými si nejsem úplně jistý. Pracovat se zajímavými lidmi mě baví – určitě víc, jak focení s modelkou. 

Byla radost z práce s lidmi také důvodem, proč jste začal učit na VOŠ Akademii Michael? Promítá se do vašeho přístupu k výuce?
Učení mě hodně baví v tom, že můžu blíže nahlédnout do světa mladší generace, je to osvěžující. Nemůžu chodit po barech, sedat si k mladým lidem a ptát se jich, jestli mi ukážou fotky. Mám třídu plnou šikovných studentů, kteří tvoří fotky, ke kterým bych se já jinak nedostal. Každý fotograf by měl vidět co nejvíc fotek, zajímat se o to, co dělají ostatní, poznávat jinou generaci. Přesto že si občas připadám jako dítě, mi přece jen už vhled do některých věcí chybí – díky studentům ho mám. 

Již od října 2022 na VŠKK:

Jaké byly další důvody, proč jste pro školu začal pracovat?
Oslovil mě Ondra Štěpánek, se kterým se znám ze studií na FAMU. Zároveň tady učil Vladimír Kozlík, u kterého jsem studoval. Jednou z motivací, proč jsem do učení šel, bylo, že jsem byl hodně plachý, neuměl jsem mluvit před lidmi, a to jsem chtěl odbourat. Od doby, co tohle opadlo, si učení jen užívám. Motivací byla zvědavost. Nezajímá mě jen to, jak mladí fotí, ale jak přemýšlí, žijou a vidí svět. 

V době, kdy jste studoval na FAMU, studenti nemohli moc přiznávat, že se mimoškolně věnují fotce, někdy je dokonce čekal postih za komerční focení. Nyní se studenti určitě angažují více a škola je naopak podporuje. Co dalšího se v přístupu a ve výuce samotné podle vás změnilo?
Asi nejde úplně srovnávat FAMU s VOŠ a VŠKK, jejichž přístup je mi bližší. Kdyby mi přišla žádost o učení na FAMU, nevím, jestli bych ji přijal. Je dobře, že škola vědomě připravuje studenty na budoucí profesní život. Když to extrémně zjednoduším, FAMU měla dělat umělce – když se podívám kolem sebe, co lidi, kteří se mnou studovali, teď dělají, nejsem si jistý, jestli je to dobrá strategie do dnešních dnů. Kdežto škola produkující lidi, kteří by měli být schopni se v oboru uchytit, je určitě praktičtější. 

Jak jste se vy osobně dostal ke své první placené zakázce?
Na FAMU jsem se kamarádil s lidmi z jiných kateder. Dostal jsem se tak k natáčení reklam. Tehdy sem hodně jezdila zahraniční produkce. Fotil jsem dokument z natáčení. V té době jsme neměli u sebe mobily s foťákem, abychom jednoduše vycvakli backstage. Takových zakázek jsem měl potom hodně, takže jsem si vydělal na svoje první ateliérové vybavení a postupně jsem se z placu přesunul ke stylizované fotce. 

Dnes už hodně lidí fotí jen mobilem, a i tak mívají kvalitní fotky. Jak vnímáte tohle technické zdokonalování? Opravdu mohou telefony klasickým foťákům konkurovat?
Myslím, že je jedno, čím fotíte, pokud víte, co fotíte. Studentům říkám, že pokud budou mít dobrý nápad, tak ať fotí klidně rychlovarnou konvicí. Nejsem tradicionalista. Fotka podle mě vzniká v hlavě, ne v tom, co držíte v ruce. Naopak čím jednodušší, tím často lepší. Snažím se mít nejlepší mobil, co je aktuálně k dostání, a drtivou většinu fotek pořizuju telefonem. V současné době z telefonů lezou minimálně kvalitou srovnatelné fotky, jako když jsem fotil na kinofilm. 

Začínajícím fotografům doporučujete hlavně fotit a fotit. Co dalšího je v tomto oboru důležité a snažíte se to studentům předat, zdůrazňovat?
Pro mě jsou důležití zajímaví lidi. Podle tradičního přístupu je fotka bezvadně vyvedená, nasvícená, zaostřená… to se může naučit téměř každý. Pokud mají fotografové možnost získat konkurenční výhodu, tak v tom, že sami budou něčím zajímaví, jiní, budou mít neotřelé nápady a budou chápat svět kolem sebe. Snažím se studentům zdůrazňovat, aby žili zajímavé životy, potkávali se se zajímavými lidmi. Když  nafotíte technicky perfektně někoho nudnýho, nezajímavýho, a někdo nafotí o něco hůř někoho atraktivního, známýho, bude s ní mít větší šanci. Snažím se, aby studenti fotkou žili, nepřemýšleli o ní jen v zajetí řemesla. 

Jste názoru, že fotka bez úprav je jakýmsi polotovarem, se kterým je potřeba dále pracovat. Jaký je jinak váš názor na filtry a retuše, které se v moderní době hojně používají?
Je to otázka míry a užití. Úpravám fotek se nebráním, ale samozřejmě existují etické principy, které člověk musí dodržovat. Něco jiného je se bavit o úpravách při dokumentární fotce, jinak je to u módní fotky. U módní fotky není problém vyretušovat holce sloup, který jí trčí z hlavy, protože si člověk blbě stoupl, když byste to samé udělala u dokumentární fotky, měl bych s tím problém. 

Postprodukce je nutná téměř u každé fotky, nemůžete se spoléhat na to, co vám vyleze z čipu – jde opravdu jen o polotovar, se kterým musíte dál pracovat. Stejně tak se pracovalo s kinofilmem – použila jste tvrdý, nebo měkký papír, fotku vyvolala a osvítila různě. Vyretušovat někomu vajgl u nohy nebo udělat jinou drobnou úpravu pro mě neznamená změnu významu fotky. Je rozdíl, jestli vyretušuju kruhy pod očima někomu, kdo chce mít hezký portrét, nebo narkomanovi, jehož podstatou je, že vypadá strhaně. 

Na druhou stranu se začíná na sociálních sítích propagovat přirozenost. Co preferujete vy?
Určitě přirozenost. Radikální úpravy ani dělat neumím. Neprodlužuju nohy, nezvětšuju oči nebo prsa. To je špatně. Moje dcera za chvíli bude dospívat… Vnímání krásy touhle optikou je špatný. Tohle není téma ani tak pro fotografa, jako různé influencerky, které si dělají menší zadky a větší kozy. Člověka, který o fotce uvažuje klasicky, tak jak by měl, tohle ani nenapadne. 

Portrét které osobnosti byste si přál zařadit do svého portfolia?
Ani nevím. U známých lidí to nechávám otevřené. Věřím, že když si budu něco přát, tak se to časem splní. Spíš mě zajímají lidi, které potkávám na ulici, ale neměl jsem příležitost je oslovit, bylo mi to blbý. Dlouho jsem si chtěl u sebe na balkoně vyfotit popeláře a podařilo se mi to teprve nedávno, i když se často potkáváme ve dveřích. Zrovna na to byla správná atmosféra a tušil jsem, že na to kývne.

Máte nějaký fotografický sen?
Já ho žiju. Živím se tím, co mě neuvěřitelně baví, jsem v kontaktu s různými lidmi… o moc zábavnější a lepší si to představit neumím. Chtěl bych víc rozjet focení v ateliéru u sebe doma. Portrétní fotka mě láká víc a víc. 

Nemám vyloženě velké, nesplnitelné sny, spíš hodně menších, které si postupně odškrtávám.

Jste autorem knihy Po povrchu. Vnímáte nějakou souvislost mezi focením a psaním?
Jako fotograf nějak vnímám svět okolo sebe a všímám si asi jiných věcí, než si všímají jiní lidi. Vidím to i na svojí budoucí bývalé ženě – nevím, jestli je to tím, že jsem fotograf, nebo jsme prostě jiní. U psaní mě bavilo, že to byl dlouhodobější projekt. U fotky často přeskakujete, měníte témata a lidi. O to víc jsem si užil projekty typu Cesty, kdy jsem artisty a další členy Cirk La Putyka fotil víckrát, pracoval jsem s nimi rok. 

Dokážu si představit, že bych napsal něco dalšího. Láká mě klid, který člověk má z toho, že se něčemu věnuje dlouhodobě. Víte, že budete třeba následující tři měsíce psát. Teď nevím, co budu dělat za čtrnáct dní.

Myslíte si, že vás lidé na sítích sledují díky vaší tvorbě, nebo většina z nich ani neví, co konkrétně fotíte a zajímají je spíše vaše textové příspěvky?
Sám o tom přemýšlím, zajímalo by mě to. Asi je to nějaký mix. Myslím, že pro někoho může být zajímavý propojení profese a osobního života. Fotografů, kteří mají stránky typu „Honza Novák – photography“, je mraky, ale když tam sypete jen práci, lidi to přestane bavit (pokud nefotíte akty a nahý holky). Když sdílím svůj život, píšu o svých zájmech apod., je to přidaný rozměr k pracovní části a ve výsledku to funguje. Ale není to záměrné, já jsem takový odjakživa. Před sociálními sítěmi jsem nosil v batohu fotky a po hospodách je ukazoval kamarádům a choval jsem se podobně. 

Řeším a sdílím, co mě baví, do toho fotím zajímavý lidi, a ještě vyprávím příběhy – a je mi jedno, jestli fotkou, nebo textem. Baví mě vyprávět, z něčeho, co třeba vidím z auta, vytvořit krátký literární útvar. Samotného mě více zajímá život lidí než jejich práce. Když někdo dělá něco zajímavého a současně mě pustí do svého života, tak mě to baví. 

Prožíváte někdy tvůrčí krizi? Jak s ní případně bojujete?
Mám krize. Osobní i tvůrčí. Obvykle se z toho snažím vyspat, vyčistit si hlavu – pustím si třeba film nebo video o nových teniskách, projedu se na kole. Nejvíc mi funguje odjet na Vyžlovku, na chvíli vypadnout z Prahy… Děti taky zabírají. Ale nejsou to stavy, se kterými bych si po chvíli neuměl poradit. Nemám blízko k vyhoření, naopak mě to, co dělám, baví čím dál víc. 

Na čem jste se studenty ke konci semestru pracoval?
Každoročně ke konci školního roku připravujeme větší výstavní soubor. Dále fotí tzv. deníček, který je takovou sondou do jejich života. Snažím se, aby dělali něco, za čím si budou stát. Během studia je dobrý fotit co nejvíc, urvat ze sebe to nejlepší. V dospělém životě se tohle už blbě hledá. Nechci, aby vznikala školní cvičení, která slouží čistě pro získání zápočtu, ale přeju si, aby v ideálním případě měli na konci studia portfolio, které bude zajímat klienty. 

Pracujete s nimi i mimoškolně, na vašich zakázkách?
Jojo, hodně si je beru na pomoc. Ne vždy to jde, někteří klienti to nemají moc rádi, ale pokud je to možné, chci, aby viděli, jak to probíhá. Obvykle se mi jich hlásí víc, než jsem schopný upotřebit. 

Nechci se chlubit, ale myslím, že máme hezký vztah. Vím, co dělají, když nejsou ve škole. Zároveň si udržuju odstup, vykáme si, nechodím s nimi do baru… Mají ke mně důvěru. Když se jim třeba něco sesype, obvykle mi to řeknou. 

Co byste aktuálním či potenciálním studentům VŠKK či školy Michael vzkázal?
Ať žijí zajímavé životy, žijí naplno, ale zároveň ne moc. Ať se dívají kolem sebe a co nejvíc fotí. Člověk by si měl vypěstovat určitou pozornost na to, že věci, které vám teď přijdou banální, za deset let nebudou. Když jsem si před lety fotil lidi s jejich mobilama, nikdo to moc nechápal, ale teď ty fotky mají jinou hodnotu, člověk je vnímá jinak. Říkám studentům, že když už jdou na mejdan, ať tam fotí. Věci se mění, lidé se jinak oblíkají, místa vypadají jinak… je dobré si to uvědomovat už v momentě, kdy daný okamžik prožíváte – vyfotíte si něco, co později bude ukázkou historie. Je důležitý si uchovávat vizuální vzpomínky. Dále bych jim vzkázal, ať se nekamarádí jen s fotografy, ale dostávají se do různých kruhů. 

Autor: Tereza Bartošková