Aktuality

Absolventi: BcA. Sebastian Dohnal

21.2.2022

Sebastian je absolventem Vysoké školy kreativní komunikace oboru Animace a vizuální efekty. Prozradil nám nejen, jak probíhala jeho státní závěrečná zkouška, ale také, jak se připravuje prezentace bakalářské práce ve virtuální realitě.

Jak byl náročný poslední semestr a státnice?
Myslím si, že to pro mě nebylo ani tak náročné. Připravoval jsem se na něco mnohem horšího a nakonec to bylo podobné jako například u maturity — zkrátka když něco umíš, tak je to vlastně takový pěkný rozhovor, který mě i bavil. Na začátku jsem samozřejmě byl vystresovaný, ale pak jsem viděl, že to je v pohodě a že vlastně všechno vím a stres už nebyl na místě. Pokud se tomu člověk věnuje, tak se nemá čeho bát.

Bakalářská práce ve virtuální realitě – jak to vlastně vypadá?
Mě vždycky bavila virtuální realita, je to nejvolnější médium, co existuje a můžeš tam úplně cokoliv. Ale zároveň tam není možné používat věci, které jsou ve filmovém průmyslu už zaběhnuté — střihy, podhled, nadhled zlatý řez a další — pravidla se vlastně ještě vytvářejí. A mě se na tom nejvíce líbí, jak je to svobodné a pohlcující, dopředu nikdy nevíš, kam se bude divák koukat, je to zážitkové — může ti být z toho třeba špatně. Já jsem primárně chtěl vytvořit tři sta šedesáti stupňový film a původně si myslel, že bude na počítač nebo na telefon, pak jsem si koupil brýle na virtuální realitu a udělal VR film. V práci jsem si pak půjčil několik VR brýlí a říkal jsem svému vedoucímu práce, panu Hovorkovi, že mám pro všechny brýle na sledování filmu a on mi odvětil: „Tak pojďme tak udělat celou obhajobu.“ Chvíli jsem to bral jako srandu, ale pak jsme to opravdu uskutečnili a netrvalo mi ani moc dlouho se to naučit. Celé to jelo přes platformu VR Chat, což je sociální masová platforma pro virtuální realitu, kde si lidé mohou vytvářet světy, vlastní avatary a mini hry. Vzal jsem tedy město ze svého filmu a vytvořil jsem prostředí, kde se ti vyučující mohou pohybovat, dal jsem tam každému trůn a virtuální bakalářskou práci, kterou mohli virtuálně listovat, hrníčky VŠKK, vlajky VŠKK a také pódium, na kterém jsem stál. A každému učiteli jsem ještě vytvořil vlastního avatara. V samotném filmu jsem pak hodně používal Motion capture, to je zaznamenávání reálných pohybů a převádění jich do VR. Mě to vlastně hodně pomohlo v prezentaci, protože já měl vždy problém s prezentováním veřejně před kolektivem a v období distanční výuky jsem prezentoval jen do černé obrazovky a najednou od toho mám jít vlastně na svou nejstresovější prezentaci v životě, ale okamžitě, když jsem si nasadil ten virtuální headset, tak jsem nevnímal (a ani neviděl) nikoho jiného.

Zpracovával jsi celý svět/ film, o čem je příběh?
Je to film inspirovaný Haio Miyazaki, což je nejznámější tvůrce japonského anime. Je to o dívce, která letí na vzducholodí, je sama, tancuje a kolem ní se mění roční období a poté doletí do města, kde ji zastihne bouře a ona s bleskem omdlí, probudí se v mlze a na konci potká robota. Příběh je vlastně dosti jednoduchý, ale je to především o zážitku z VR. V 360° filmu to musí být všude perfektní – od oblohy až po hory. Chtěl bych v tom dále pokračovat a dělat to na vyšším levelu. Chtěl bych dělat 3D animaci, která nebude rozeznatelná od 2D animace.

A ty se zabýváš VR i pracovně?
Dělám v XLabu, kde jsem zaměstnaný v novém studiu a vytvářím virtuální postavy a obecně se soustředím na virtuální prostředí. Například teď budu dělat klip pro jednoho Dj, který bude hrát ve virtuálním prostředí a vedle něj bude hrát postava s hlavou walkmana. V Česku se to pomalu rozjíždí, myslím, že to má velký potenciál — skoro to nejde popsat, když si to člověk sám nezažije. V Česku je VR dost vysoko, protože Česko má nejprodávanější hru ve VR na světě (Beat Cyber) a jsme na VR fakt dost silný a já bych u toho chtěl být.

A jak ti v tvojí cestě pomohla VŠKK?
Já se tady nebojím být trochu kritický. Uvědomil jsem si, že škola nemůže vodit lidi za ručičku a jsem vlastně VŠKK vděčný za určitou volnost. Neříkala mi: „Dělej tohle a podle těchto postupů“. Pro mě to je super, ale zase pro jiný lidi, který potřebují mít řád nebo osnovu, to může být horší. Studium jako takové je svobodné, já nesnáším, když se musím učit věci, které nikdy nevyužiji a akorát si je napíšu na papír a pak opět zapomenu. A to je pro mně největší přednost naší školy. Když lidi dělají něco, co je nebaví, tak je to hrozně odrazuje od toho oboru jako takového. Škola má velký potenciál i v komunikaci se studenty, která se stále zlepšuje – protože například v prváku jsem to tak úplně necítil, ale vím, že škola investuje do věcí, co studenti potřebují. To co je na VŠKK nejskvělejší je její zázemí a lidi, co tam chodí a všichni jsou tam velice vstřícní, což se na všech akademických půdách neděje.

A jako absolventovi, co se ti vybaví, když se řekne „VŠKK“?
No, asi ty párty – hlavně ty z prváku, to bylo nezapomenutelný. Prvák je vždy nejlepší, určitě mě štve, že lidi v letošním prváku jsou o tohle ochuzení. Prvák byl určitě nejlepší rok (mého života).

A máš i nějakou nejtrapnější vzpomínku?
To se taky pojí s párty. Šel jsem na záchod v dolním patře, zamkl jsem se, ale nějak mi vypadla ta klička, kterou se zamyká a omylem jsem ji odkopl z pode dveří. Pak jsem prosil někoho od vedle, ať mi kličku kopne zpět, protože jinak bych se z toho záchodu nedostal. Ale dopadlo to dobře.