Aktuality

Vyučující: PhDr. Michaela Vaculíková, Ph.D.

10.1.2022

Michaela Vaculíková je vedoucí Katedry společenských věd a vyučující hned několika předmětů z oblasti sociologie, psychologie a kultury. Jde o antropoložku, socioložku, kulturoložku…je to zkrátka odbornice mnoha oblastí a své nadšení pro humanitní vědy dokáže pomocí své nezaměnitelné osobnosti skvěle přenášet na studenty. Míša je také umělkyní, v letech 2010-2014 měla sérii tří výstav s názvem Groteskno.

Jak jste se dostala k vyučování na VŠKK?
Náhodou. Tak jako ke všemu ve svém životě. Neb život je jen řetězení náhod. Pouze mé tíhnutí k filosofii a společenským vědám je patrně dáno jistým poměrně pevným osobnostním uspořádáním, které si nesu již od raného dětství. Neumím si představit, že by mě jakákoliv odbornost více naplňovala. – Tedy na VŠKK učím náhodou, ale není náhodou, že učím.

Jste zároveň i vedoucí katedry společenských věd. Co tato pozice obnáší?
Pravidelnou docházku na kolegia, kde nám Jeho Magnificence paní rektorka chystává koláčky a ovoce ke snídani. Katedra společenských věd je malá, co do počtu jejích členů. S trochou nadsázky by se dalo říci, že vedu hlavně sebe. A to je moc fajn. Nejsem autoritativní typ, šéfovat sám sobě, dohlížet sám na sebe je pro mě tak akorát. Musím ovšem přiznat, že vytvářet určité směrování filosofického a společenskovědního myšlení na VŠKK je pro mě velkou ctí a řekla bych “událostí”. Jisté je, že pokud by katedru vedl někdo jiný, bylo by toto směrování jiné, a já si myslím, že kráčíme zajímavou ryze současnou cestou.

Jaká je podle Vás největší výhoda VŠKK?
VŠKK nezapomněla na svůj cíl! Toto je největší pozitivum této vysoké školy. – Vzniká-li jakákoliv instituce, zaštítí se vždy tak zvanou chartou. Charta artikuluje cíle, k nimž daná instituce směřuje a skrze které legitimizuje svou existenci. Problém je, že každá instituce v průběhu svého trvání chartu opomíjí a stále více naplňuje cíle jiné, postranní, osobní, čistě mocenské, politické… – VŠKK je mladá instituce a svou chartu si zatím pamatuje skvěle! Tou chartou VŠKK jsou studenti! A to je výborná zpráva! – Působila jsem na různých vysokých školách, včetně univerzit, tak věřte, že vím, o čem mluvím…

Jak byste popsala samu sebe?
Stále větší dítě…

Co pro Vás znamená antropologie?
Já jsem původním zaměřením sociální a kulturní antropolog. Do svých třinácti let jsem v Čechách příliš nežila, většinu času jsem trávila v “jižních” mořích a v Asii a v Africe. Tedy studium cizích kultur a společností bylo jakýmsi přirozeným důsledkem této životní zkušenosti. – Sociální a kulturní antropologie se ovšem formuje v devatenáctém století jako funkce kolonialismu a já jsem v této disciplíně onu nadřazenost “velkého bílého muže” nacházela i na sklonku století dvacátého. Ta arogance vůči Druhým Jiným Cizím je tam skryta, dle mého názoru, stále. A to nedokáži vystát. Proto jsem krajinu antropologie do značné míry opustila.

Věnujete se i gender studies. Jaký máte názor na dnešní postavení žen ve společnosti? Na čem je dle Vás ještě potřeba zapracovat?
Francouzský filosof Jean Baudrillard charakterizuje život ženy jako “bytí pro druhé”. To, myslím, velmi dobře vystihuje podstatu ženství. Není přeci nutné
volit život ženy, můžete se rozhodnout, že nebudete rodit děti, můžete zvolit ryze mužskou profesi, třeba jeřábníka či piráta, můžete se oblékat v důsledně mužském stylu, můžete podstoupit změnu pohlaví. – Již existuje skupina intelektuálů, kteří procházejí transgenderovou proměnou, a píší o tom velmi zajímavé knihy. – Tedy nemusíte býti ženou. Pokud si ovšem zvolíte tento způsob bytí, proč pak žehrat na ženskou roli… – Já se domnívám, že bychom měli především “zapracovat” na svých postojích vůči menšinám, subkulturám, neokmenům a kulturním perifériím. Vše, co nese si v sobě punc menšinového stávání se, a to může být i výrazně ženské, je nadějí směrem k budoucí rozmanitosti a tedy vitalitě společnosti. – Ženy si ubližují samy. Žena, která se dnes nevystavuje na sociálních sítích v plavkách, jako by nebyla. Více než ochotně se dávají všanc konzumu a reklamě, kdy s nadšením prezentují své vztahy slasti ke kabelkám, botám či mixérům… – A pak si neodpustím parafrázovat Friedricha Nietzscheho: “Matka. To strašné slovo matka! Ta neustále dohlížející, kárající, trestající…” – Všimli jste si, že zcela zmizely tak zvané fatální ženy? – Ženy se totiž zřekly tajemství a hry…

Zabýváte se i uměním. Máte nějaký umělecký směr či období, o kterém byste řekla, že Vás jistým způsobem ovlivnilo?
Mám velmi ráda současné umění. Baví mě ona postmoderní hra eklekticismu, kdy se mísí artefakty již existujících stylů a žánrů v novou kvalitu, baví mě současná apropriace, kdy se “krade” ve jménu nových kontextů… Baví mě eticky rozkolísané cesty bio artu či pevná poselství non-human artu. – Je třeba být připraven k dialogu s takovým uměním… I ta cesta mě baví…

Měla jste i několik výstav. O jaké výstavy šlo?
Představte si situaci, že dlouhé roky někoho obdivujete a říkáte si, to je třeba nějak zařídit, abychom se potkali. Ale stále Vás pohlcuje každodennost a pouze čas od času si vzpomenete… – A pak přijdete do kavárny na oslavu a ta persona v rámci té oslavy sedí proti Vám. Právě tak jsem se seznámila s profesorem Pondělíčkem, významným českým psychologem, sexuologem a uměleckým teoretikem, jenž svá vlastní výtvarná díla – malby a koláže – tvořil pod pseudonymem Dubroka. Dubroka maloval a já jsem výstavám dávala rétorický jednotící koncept.

Co byste chtěla vzkázat nynějším studentům VŠKK?
Tvořte sebe! V dialogu se zvířaty, rostlinami, kameny, vzduchem a vodou…

Autor rozhovoru: Kristýna Bláhová