Aktuality
Tina Davídková: Studium mi dalo prostor chybovat. Symbióza? Neskončila školní povinností, ale žije dál
5.3.2026
Na VŠKK studovala literární tvorbu. Její inscenaci Symbióza?, která původně vznikla jako bakalářský projekt, teď můžete vidět na scéně vinohradského divadla D21. Tina Davídková však píše a tvoří dál. I proto se rozhodla po čase vrátit do lavice na kurz pro absolventy.
V hlavní roli odvaha
Spoluzaložila jsi divadelní soubor NEmyslim kolektiv, který má aktuálně v repertoáru hru Symbióza?, kterou jsi napsala a režírovala. Proč jsi zvolila zrovna téma znásilnění a posttraumatu?
Protože se o něm mluví hodně zjednodušeně. Ve veřejném prostoru se řeší hlavně samotný čin, ale méně to, co následuje – reakce okolí, pochybnosti, rozpad vztahů a dlouhodobé následky. Zajímalo mě právě to „potom“, které bývá pro člověka často složitější než samotná událost.
Zároveň mám vlastní zkušenost a zjistila jsem, že ve chvíli, kdy o ní člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka a ukáže se, jak běžná ta zkušenost je – jen se o ní většinou mlčí. V tu chvíli mi dávalo smysl to zpracovat a pojmenovat i skrze divadlo.
Jak tuto tématiku vzal např. vedoucí tvé bakalářské práce, v rámci které hra vznikla? Potýkala ses při tvorbě s nějakými výzvami či překážkami?
Vedoucím mé práce byl Daniel Kubec a jeho přístup byl velmi profesionální. Nikdy nezpochybňoval výběr tématu ani samotné zpracování, naopak mě vedl k tomu, abych byla přesná a důsledná. Největší výzvou bylo najít rovnováhu mezi osobní zkušeností a akademickým odstupem, aby výsledek nebyl ani terapeutický výlev, ani chladná analýza. Právě s tím mi ale pomohl nejvíc – svými otázkami a dramaturgickými připomínkami posunul text i celé jeho pojetí.
Poprvé jsi hru uvedla v roce 2023. Jak se její podoba změnila pro současnou verzi?
Původně to byl spíš komorní školní projekt. V nové verzi mají postavy větší prostor a víc pracujeme s perspektivou okolí, ne jen oběti. Ubylo vysvětlování a přibyly situace, ve kterých si divák musí význam poskládat sám.
Nejkrásnější období v životě
Co ti dalo studium na VŠKK? Jak tě připravilo do „dospěláckého“ života?
Toho je opravdu hodně. Celé studium pro mě bylo nejkrásnějším obdobím v životě. Dalo mi především prostor zkoušet a chybovat. Nebát se věci zkoušet je podle mě obrovsky důležité. Naučila jsem se nést odpovědnost za vlastní projekty – od prvního nápadu až po realizaci. To je podle mě největší příprava na „dospělý“ život: nikdo za tebe věci nedotáhne, ale zároveň máš svobodu rozhodovat.
Které příležitosti, které se ti díky VŠKK naskytly, pro tebe byly důležité, formovaly tě?
Důležitá pro mě byla možnost pracovat na vlastních autorských projektech a zároveň být v kontaktu s lidmi z praxe. Hned vidět, jak v praxi obstojí to, co jsem vytvořila. Škola mi otevřela dveře k mediálním agenturám a práci v PR, ale i divadelnímu světu.
Kde jsi měla stáž?
V rámci stáží jsem pracovala v mediální agentuře Knowlimits, také jsem dělala PR pro Continental a nebo se dostala až k projektu Amerikánka od Viktora Tauše.
Zpátky do školy pro podporu a další růst
Magisterské studium jsi trávila jinde, ale teď ses na VŠKK vrátila na kurz pro absolventy. Můžeš ho pro ty, kteří nevědí, jak probíhá, přiblížit?
Na kurz jsem se přihlásila především díky literárním dílnám. Mám je jednou týdně. Po zkušenosti z bakaláře jsem vůbec neváhala, když nabídka přišla. I přesto, že ne všech se mohu účastnit třeba kvůli práci, je to přínosné – člověk dostává zpětnou vazbu, která je konstruktivní a věcná. A opravdu ho nutí neustále tvořit. Je možné si vybrat i z dalších předmětů ročníku, v prvním semestru jsem ještě navštěvovala storytelling, který mě moc bavil.
Jak kurz zatím hodnotíš?
Zatím ho hodnotím velmi pozitivně. Přístup vyučujících je opravdu vstřícný a lidský – snaží se každého vnímat individuálně a podle toho také přistupovat k jeho práci. To považuji za velkou výhodu, protože každý projekt i každý tvůrce potřebuje trochu jiný typ vedení. Právě konkrétní zpětná vazba a možnost věci otevřeně konzultovat mě obohacují nejvíc.
Co pro tebe bylo dosud největší studijní nebo pracovní výzvou?
Právě bakalářská práce a vznik Symbiózy?. Kombinace citlivého tématu, vlastní zkušenosti a veřejné prezentace byla náročná jak odborně, tak osobně.
A co vnímáš jako svůj největší úspěch?
To, že se projekt nezastavil u školní povinnosti, ale žije dál. Má své publikum a otevírá debatu. I přesto, kolikrát jsem slyšela, že je to téma zbytečné, ohrané nebo nedůležité, jsem si za ním stála. A dnes vidím, že to má smysl.
Jakým dalším tématům by ses chtěla ve své tvorbě věnovat?
Dlouhodobě mě zajímají vztahy v rodině a to, jak formují naši identitu. S tím souvisí i téma mentálního zdraví – jak si neseme věci, o kterých se doma nemluví, a jak se to promítá do dalších vztahů.
Ráda bych se věnovala také prostředí sportu, protože si myslím, že psychický tlak, výkon a často i toxické nastavení vztahů jsou tam pořád hodně opomíjené. Obecně témata, která rezonují s naší generací – hledání identity, nejistota, tlak na úspěch nebo otázka, jak žít autenticky.
Chtěla bys na závěr něco vzkázat aktuálním či budoucím studentům a studentkám VŠKK?
Aby se snažili ze studia vytěžit maximum. Pokud budou aktivní, angažovaní a dají do toho energii, škola jim to vrátí – minimálně v podobě podpory, konzultací a otevřených dveří. Ze své zkušenosti můžu říct, že vyučující jsou vstřícní a ochotní pomoct, když vidí, že to člověk myslí vážně.
Text: Tereza Bartošková
