Aktuality

Rozhovor se studentem: Jakub Jelínek

17.9.2024

Jakub Jelínek je mladý tvůrce, který má za sebou druhý rok na VŠKK, na níž studuje Literární akademii. Co pro něj literatura znamená a jaké jsou jeho plány do budoucna? To vše nám prozradil v rozhovoru.

Kdy jsi poprvé zjistil, že bys chtěl svůj život zasvětit literatuře?
Už na základce jsem propadl češtině, která mi šla a bavila mě. Strašně moc jsem četl. Časem jsem začal i psát. Bylo tak nějak vždycky jasné, že to je oblast, která mě baví.

Jaké byly tvé první výtvory, máš je někde v šuplíku schované?
Mám to schované. V jedenácti jsem četl hodně fantasy. Napsal jsem tedy dva fantasy romány, celkem jich mělo být sedm. Bylo to o čarodějích, kteří bojovali proti zlým silám, nazval bych to takovou syntézou Harryho Pottera. Pak jsem začal psát povídky na Wattpad, ostatně jako mnoho dalších lidí. Tam jsem konkrétně tvořil hororové povídky a  fanfikce ze světa Harryho Pottera. Šlo konkrétně o Narcissu, mámu Draca Malfoye. Co si pamatuju, lidem se to i docela líbilo. V patnácti jsem se posunul na poezii. To bylo od té doby to hlavní, co jsem psal. 

Netajíš se s oblibou francouzských tvůrců. Co tě k nim učarovalo?
Na základní škole jsem měl francouzštinu, z níž jsem i maturoval. Jejich literatura ke mně přišla dosti spontánně, je mi totiž blízká jejich poezie. Krásným příkladem jsou prokletí básníci, kteří mi vždy byli vzorem. Jejich literatura je hodně významná. Navíc je neuvěřitelné, v jakém věku tvořil takový Rimbaud, který v devatenácti dokázal svým dílům dodat neuvěřitelný styl.

Dá se porovnat s Jiřím Wolkerem, nebo je to nebe a dudy?
Výstižná analogie. Byli to ambiciózní mladí tvůrci, kteří svou vizi promítali do své tvorby.

Vystudoval jsi gymnázium. Existovaly na tvé škole volitelné semináře, které ti pomohly v literárním světě?
Ve třeťáku jsem si vybral literární seminář, o rok později jsem potom docházel na semináře z humanitních předmětů. Navíc už tehdy jsem mohl do školního časopisu přispívat svými básněmi, časem jsem se dokonce propracoval na šéfredaktora. Mimo to jsem v té době psal recenze na blog a více se tak seznamoval s redaktory a knižní komunitou obecně. Akce jako Svět knihy jsou tak pro mě skvělé, vracet se do toho kolektivu je vždy fajn.

Na humanitních oborech se lidé často sblíží právě tím, že se jedná o obdobnou typologii lidí. Vnímáš to tak?
Určitě, zároveň se mi ale líbí ta různorodost. U nás na školu každý přišel z úplně jiného důvodu, někdo radši píše, někdo čte a někoho zase baví čistě jazyk. Humanitních oborů je hodně, ve finále jsou to ale všechno obdobně smýšlející lidi, se kterými si rozumím.

U studia ještě zůstaňme. Před příchodem na VŠKK jsi zvažoval možnost studia v zahraničí. Láká tě stále tato vidina?
Láká mě to doposud. Hlásil jsem se na dvě vysoké školy, na obě jsem byl přijat. Konkrétně šlo o dublinskou a amsterdamskou univerzitu a na literaturu a lingvistiku v Irsku. Nakonec jsem se rozhodl, že chci ještě základy dodělat v češtině a až potom se přesunout do angličtiny. Bylo by mi líto opustit češtinu tak brzy, proto chci bakaláře dodělat tady. Potom buď Dublin, Irsko, nebo Londýn, byť je to samozřejmě ještě daleká budoucnost.

Řada spisovatelů bere psaní jako ojedinělý druh terapie. Přistupuješ k tomu taky tak?
Psaní může být velmi účinnou terapií. Cokoliv, co napíšu, vždy vychází ze mě, z nějakého mého prožitku. Zároveň to ale nemám tak, že by to byla jenom terapie. Myslím, že být spisovatelem je řemeslo, které když chce člověk umět dobře, tak stojí za to se mu pořádně věnovat, nenechat to čistě na spontánní rovině a víc si s ním pohrávat. Nechávat všechno náhodě mi přijde škoda.

Jelikož do textů dáváš kus sebe, jak obtížné potom je vystoupit s vlastními texty na veřejnosti?
Mě baví, když někomu můžu povyprávět, jak konkrétní text vznikl. Cením si toho, že to někoho zajímá. S každým textem si dávám velkou práci, proto jsem pak rád za každou příležitost dané dílo nějak prezentovat.

Řada mladých lidí tvoří depresivní díla. Proč si myslíš, že tomu tak je?
Mládí je v dnešní, moderní době, často depresivní. Neříkám, že to v minulosti bylo jiné, každá doba má své, byť rozdíl mezi generacemi se mi zdá silnější než kdykoliv jindy. Generace našich rodičů a naše generace jsou totálně jiné. Nevím, kdy naposledy byl ten rozdíl tak obrovský. O to složitější to je. Dnešní doba je chaotická, obzvlášť pro citlivého a přemýšlivého člověka, což je podle mě jedna z nejhorších kombinací, jaký člověk v dnešní době může být – mladý, přemýšlivý a citlivý. Protože všechno to tempo je děsně rychlé, nutí jednotlivce se hned někam zařadit, do nějaké škatulky, a začít fungovat podle určitých vzorců. Jenže pokud někdo přemýšlí nad svými činy do hloubky, je hodně složité dnešní době vyhovět. Tuna lidí to bere tak, že jdou radši s davem a nehledají žádný hlubší systém a složitosti.

Vyšla ti sbírka Pozdní podzim. Jak dlouhá to byla cesta, než si hotové dílo čtenáři mohli zakoupit? Co pro tebe byla největší překážka?
Byl to hodně dlouhý a složitý proces. Celá sbírka vznikala složitě. Bylo to hodně organické. Věděl jsem, že to chci vytvořit. Bylo mi osmnáct a ze třech uplynulých sbírek básní jsem si konečně naplno našel svůj styl. Pozdní podzim je syntéza mnoha nápadů. Zakládá si na tradiční poezii, řekl bych z 19. století. Má vize byla velmi ambiciózní, možná to byl důvod redakčních neúspěchů u redaktorů. Nicméně, dílo jsem vytvořil a měl jsem v něj plnou důvěru. Proto jsem se ho rozhodl vydat. Měl jsem tiskárnu, kde mi to vytiskli. Tím to samozřejmě nekončilo, musel jsem si ještě dodělat formátování, obálku, sazbu nebo korekturu. Ve výsledku jsem za to rád, jsem na to dílo opravdu hrdý, stojím si za ním doposud. Když jsem se dozvěděl, že se Pozdní podzim dostal do malé knihovny v Plzni, bylo to hodně hezký.

O čem jsou tvé nevydané sbírky básní?
Všechno to na sebe navazuje a vedou právě k Pozdnímu podzimu. Je to taková chronologie mého života od patnácti do devatenácti let. Témata se tam místy opakují, mění se tam ale pohled, kterým je na věci nazíráno. To se mi na tom líbí nejvíce. Když porovnám první sbírku Skříně plné kostlivců se třetí, která se jmenuje Romantické záležitosti, tak tam je nehorázná změna, což je super. Krásně je tam vidět psychologický a stylistický vývoj. Funguje to tedy samostatně, ale zároveň je to silně provázané.

Co tě vůbec k poezii vedlo? Řada lidí od ní totiž dává ruce pryč.
V patnácti to přišlo tak nějak přirozeně. Začal jsem vyjadřovat své pocity. Byl to tehdy jediný způsob, jak myšlenky ventilovat. Zajímavé je, že jsem tehdy vlastně žádnou básnickou sbírku pořádně nečetl. Až postupem času jsem se nejvíce našel v romantismu.  

Někdo potřebuje poslouchat hudbu, někdo chodí psát do lesa.
Máš i ty nějaký svůj psací rituál?
Byť prózu píšu na počítači, na básně jsem měl vždycky konkrétní sešit. Mám jich doma už desítky, protože si do nich i dělám osnovy povídek. Vždy u sebe mám alespoň telefon, protože verš mě může napadnout kdekoliv a takhle si ho můžu zapsat a pak se k němu vrátit. Básně jsem tudíž psal i na účtenky, jelikož jsem u sebe nic jiného v ten moment neměl. U mě je to tak, že když to přijde, tak to přijde.

O tom, že spisovatel musí hodně číst a psát, jsme již slyšeli a jistě se s touto radou oba ztotožníme. Existuje ale nějaké doporučení, které tebe osobně nejvíce posunulo?
Je to pravdivá a praktická rada, leč se zdá staromódní. Jde totiž neuvěřitelně poznat tvorba člověka, který je sečtělý a styl člověka, který už moc nečte. Hlavní ale je se nenechat odradit. Pěstovat si svůj styl, jehož se autor bude držet. Protože to je to nejcennější.